Na co radní Pavlík „zapomněl“

Podle článku byly od 1. února 1944 sloučeny Neratovice s obcemi Libiš a Byškovice a obecní úřad nesl název Městský úřad v Neratovicích. Přesto Neratovice byly městysem až do roku 1957.

Zdálo by se, že prohlášení městem v roce 1957, od kterého letos město odvozuje své padesátileté výročí, je pro Neratovice nanejvýš významným okamžikem, ale kupodivu se autor článku Miroslav Pavlík ve své knize „Tudy šla historie aneb zastav se člověče a zavzpomínej“ vůbec nezmiňuje o roce 1957 ani o povýšení Neratovic na město, což je dosti podivné. Opomenout takový významný moment v životě města? Lidé v Neratovicích tvrdí, že není přesně známo, kdy vlastně byly Neratovice na město povýšeny. Na diskusním fóru těchto stránek čtenářka jménem nebo přezdívkou Hana F. uvádí: „Nechávám stranou, že pravé datum povýšení nikdo nezná (!), ale slavit se bude.“ Jak je to tedy s datem povýšení Neratovic na město? Podle jakých dokumentů radnice zvolila právě letošní podzim k oslavě padesátiletého výročí města?

Zatímco rok 1957 radní Pavlík ve své knize pominul, zmiňuje se kupodivu o fenoménu pozdější doby sedmdesátých let – „Akci Z“, což byla stavba – jak vysvětluje – která se měla dělat svépomocí města a občanů. Pan Pavlík bohužel ve své knize nezapsal, které objekty byly takto postaveny. Podle sdělení pamětníků to bylo tzv. Legato u domu č. 909, obchodní Centrum na náměstí a snad i dnešní vietnamské středisko, kde jsou domácí potřeby, pekárna a v patře papírnictví a kniha. Tyto objekty byly majetkem občanů a města. Přesto v době divoké a nekontrolované privatizace za starosta Roitha byly všechny zprivatizovány za neznámou cenu a dnes jsou majetkem soukromých osob nebo firem. Tím město přišlo o svůj majetek, ze kterého mohlo mít dodnes nezanedbatelné zisky. Ale o tom už se radní Pavlík ve svém článku nezmiňuje. V článku samozřejmě nepadlo ani slovo o významném předsedovi národního výboru Vladimíru Čermákovi, který se zasloužil o výstavbu města. Byl člověkem své doby a ačkoliv je možno mít výhrady k výsledkům jeho činnosti, nikdy se neobohatil a netěžil ze svého postavení.

Po konstatování, že díky komunismu byly vytvořeny podmínky pro svobodný a demokratický rozvoj života v našem městě, následuje v článku výčet nově vybudovaných objektů: Městská nemocnice (pan radní Pavlík zapomněl napsat, že se stala trvalým břemenem města, které každoročně odčerpává z městského rozpočtu několik milionů korun), Dům kněžny Emmy – domov důchodců (megalomanská předražená stavba, s množstvím stavebních problémů – za náklady na ni vynaložené mohly stát dva skromnější, útulnější a lidštější domovy pro staré lidi).

Pak následuje další zajímavé tvrzení – po pádu komunismu byla vybudována moderní městská knihovna. Ale, ale, pane Pavlíku, ve své knize na str. 176 píšete, že v sedmdesátých letech byl vybudován nový obchodní dům na náměstí s velkou městskou knihovnou? Ano, krásnou moderní knihovnu jsem opravdu měli ještě za „starého režimu“. Byly v ní výstavy obrazů, obsahovala ojedinělou fonotéku, a naproti v patře byla vyhlášená cukrárna, kde vám udělali pohár podle přání. Objekt byl zprivatizován a město se ani nesnažilo knihovnu zachránit pro občany. Po letech provizoria v tzv. likusáku, kdy už byla situace neudržitelná, byla opravdu vybudována nová knihovna, bez výstavních prostor, bez fonotéky, s nesmyslně obráceným řazením knih a také bez klimatizace, takže v ní tak dlouho návštěvníci omdlévali, až se na klimatizaci peníze z rozpočtu našly.

Mohli bychom ještě dlouho rozebírat obsah článku radního Pavlíka – jak sice díky panu Marinovovi jezdíme do Prahy, ale také jak díky vedení města nepřibývá tolik potřebných autobusů PIDu – aby Nerabus neměl konkurenci.

Jak díky nepromyšlenému rozdělení radnice do dvou částí přecházíme z místa na místo, když vyřizujeme svoje záležitosti na radnici.

Jak prý máme dostatek obchodů, ale také jak díky vedení radnice, která jde na ruku nadnárodním obchodním řetězcům, nemáme jinou možnost, než nakupovat levné, ale nekvalitní potraviny v supermarketech, jak nemáme na rozdíl od jiných měst malé obchůdky s rozmanitým zbožím, které dodávají pestrost městskému intravilánu.

Jak pan radní Pavlík neopomenul si opět zarýpat do záležitosti rekonstrukce ulice 28. října – ze Sdružení občanů Neratovic udělal několik občanů – zapomněl na petici s málem třemi tisíci podpisů pro zachování lipového stromořadí.

Nezmiňuje se, že v původním plánu oslav výročí města byl také uveden taneční večer pro občany města ve Společenském domě. Na list s návrhem pro radu města je napsáno neznámou rukou: „Tancovačku ne!“ Rada města schválila program oslav bez tanečního večera. Kdopak a proč nechtěl dopřát obyvatelům oslavit to podivné výročí krásným večerem s tancem? Bylo by docela zajímavé to zjistit.