Neratovičáci versus kultura

O kultuře v Neratovicích se už diskutovalo poměrně hodně. Ačkoliv někteří z diskutujících chtěli uvést slova do praxe, přesvědčili se asi o výraznějším nezájmu ze stran diváků o jakékoliv kulturní vyžití. Možná to způsobila skutečnost, že zatímco v jiných městech jsou již obyvatelé nějak navyklí na pravidelně se opakující pořady, zde převažovaly a převažují programy nahodilé a nepravidelné. Navíc myšlení lidí je zde zvláště překrouceno. Teď nehovořím ze zkušenosti pořadatele, ale diváka některých akcí organizovaných Společenským domem. Drahná většina obyvatelstva zřejmě dává večer co večer přednost krmení slepic, vaření a stěhování nábytku, než aby některé tyto činnosti na hodinku odložili, nebo si svůj volný čas přeorganizovali, a vydali se někam „mezi lidi“, za zábavou a poznáním. Jednoduše řečeno kuchyň nepočká, kdežto jakýkoliv kulturní program ano.

Nemyslím si ale, že je něčí povinností přijmout pozvání a jít se na nějaký pořad podívat, dokonce není ani povinností projevit o něco podobného zájem. Přesto se domnívám, že výše uvedené o něčem svědčí, o jakési mentální jednoduchosti a fyzické pohodlnosti jednotlivce.

Když jsme připravovali, pro nás poněkud nešťastný, pořad „Prochemiky“ se šťastným koncem, zvali jsme pochopitelně lidi z našeho okolí z přesvědčení, že nabízíme obecně divákům typ akce, která se v Neratovicích příliš nepořádá, ve víře, že sem přivážíme zajímavé a kvalitní účinkující. Samozřejmě, když někdo někoho zve, nedává nikdy podmínku – musíš, ani my jsme ji nedávali a tak důvody, proč se nakonec dotyční nedostavili, jsme vůbec neřešili a nikdy neřešíme, funguje zde přeci vždy princip dobrovolnosti. Organizátor nabídne a na každém je, zda se rozhodne přijít či nikoliv.

Ovšem my se kupodivu setkali den poté s velmi zvláštním a asi neratovicky specifickým jevem, neboť ti, co se nedostavili, v sobě nacházeli potřebu se ze své nepřítomnosti dodatečně vymluvit. Slovo vymluvit je namístě, protože to, co jsme se dozvěděli zavánělo spíše trapností a především zbytečností shazující je samotné a nás uvádějící do rozpaků. Pro příklad uvedu jen jednu z nich – jisté dámy barvitě líčily, že se nedostavily, neboť téměř do šesti běhaly po městě po obchodech a pak byly natolik promrzlé, že musely jít domů.

Krásnou a symbolickou tečku tomu dodala naše sousedka. Vůbec jí osobně neznám a jen občas se potkáváme dole u schránek a míjíme se pozdravem. Onehda na mě, když jsem vybírala poštu, hodila zvláštně zasněný pohled, zřejmě ji upoutal několikrát stržený plakátek na výtahu zvoucí na vernisáž „Prochemiky“, a chtěla mi alespoň dodatečně ukázat, jaká je vlastně skrytá kulturnice a do zvuku přijíždějícího výtahu na mě vychrlila: „Hezký obrázky.“ Ihned mi v hlavě zahučelo – další z těch, co se o „kultůru“ šíleně zajímá, ale zrovna ten večer neodkladně pekla husu“. Ta vteřinová chuť přirazit ji beze slova k výtahu byla neodbytná, ale v zájmu zachování klidných sousedských vztahů jsem raděj cosi zakoktala a zmizela.