Nemusím veřejně sníst potápníka aneb Šance pro talent

Samozřejmě, že reklama byla a broukovi jsem zachránila život.

Z akce jsem viděla jen půlku, ale mohu vám ji klidně stručně popsat.

Skoro nikdo z diváků nevěděl, že se na náměstí něco koná. Šel kolem a zastavil se upoután řevem reproduktorů nebo pohledem na skákací hrad, tedy pokud vlastnil dítko. Nikde nebyly vyvěšeny žádné letáky nebo upoutávky na webu či v Listech. Tedy mezi námi, nebylo moc o co stát.

Pódium postavili na parkovišti, před ním postávalo na betonu tak 30 dětí a asi šedesát dospělých. Postávalo, protože nikoho nenapadlo na plochu umístit lavičky nebo židle; ty byly postavené pod přístřeškem a určené jen pro VIP, což byla porota včetně místostarosty a tři rádoby zpěváci: jedna v zapomnění upadnuvší finalistka superstar ( o té ještě takovou drobnost), druhý vykradač melodií a šiřitel textů plných frází a klišé a třetí, která místo na kvalitu zpěvu vsadila na akrobacii a sexy pózy.

Nad parkovištěm se vznášel cigaretový kouř, postávající i rádoby zpěváci pod plachtou se víc bavili než poslouchali, děti hulákaly, byl to skvělý kulturní zážitek. Kouř se vznášel i ve VIP přístřešku, kam jsem si šla vypůjčit židli, abych nemusela stát nebo sedět na betonových palisádách. Jedna z přítomných superdůležitých mě upozornila, abych nezapomněla židli vrátit. Zřejmě mě tipovala na zlodějku. Jelikož kouř pod plachtou opravdu vadil, šla jsem přesvědčit mladici co decentně khauřila, aby toho nechala kvůli zhoršenému ovzduší. Odsekla mi, že je to dovoleno. Časem vyšlo najevo, že jsem si hodně troufla na finalistku superstar.

Následovalo několik opravdu zábavných poznámek. Tak např. jsme se od moderátora dvakrát dozvěděli, že starostka se jmenuje Mrazílková, ale lidmi to „nehlo“. Asi je jim to jedno, nebo její jméno ani neznají. Pan místostarosta zase prohlásil, že všechny zve 18. července na vernisáž ve foajéru Společenského domu, jenže nějak mu ušlo, že je už dvacátého a vernisáž se nikdy nekonala ani konat nebude. Ten podivný foajér mu odpustíme.

Jak už jsem se zmínila, vydržela jsem jen první blok pořadu. Čekala jsem na talenty z Neratovic, ale kromě jedné čtrnáctileté dívčiny, která nedobře intonovala a zahltila nevýrazný zpěv černošskými  kudrlinkami, už žádný další místní jedinec nadaný nějakou mimořádnou vlohou nevystoupil. Další, stejně stará dívka z Nelahozevsi nebyla žádná začátečnice, už dvakrát vyhrála  hudební anketu Mělnický Otík. Následovala dvojice z Loun, hudební skupiny U.K.B. Rock Praha a Ametyst taktéž z Prahy, podle webových stránek více než méně komerčně zaměřené soubory. Než jsem prchla, ještě jsem zachytila první dvě písně Jardy Waldy Matušky neboli Jaromíra Adamce z Kralup.

Všudypřítomný cigaretový kouř, nadměrné decibely a nezáživný program mě donutily k odchodu.

Nakonec došlo na moje slova: byla to čistě reklamní akce, která vůbec neměla za cíl vyhledat a prosadit neznámé talentované jedince. Konala se v nevhodný čas – ve všední den odpoledne – a předem bylo jasné, že ji navštíví minimum diváků. Pořadatelé nepamatovali na pohodlí obyčejných návštěvníků, hlavní bylo ho nabídnout význačným návštěvníkům, tedy význačným v očích jich samých.