MěÚ a kultura v praxi

Nyní bych asi měla vylíčit krásu obrazů, hudby a poezie. Začnu ale z úplně jiného soudku. Úvodem řečeno – podmínky a zacházení s námi, které nám připravil Městský úřad a policie, byly opravdu otřesné a nedůstojné kulturního člověka.

Už samo schválení výstavy mi zůstalo mírnou záhadou. Museli jsme za www.totem.cz poslat náhledy vystavovaných děl ke schválení na MěÚ, čekali jsme zhruba půl roku a po mých několikerých urgencích jsme dostali souhlas. Už před půl rokem jsem si na Kulturním odboru města domlouvala, z té strany byl o to projeven velký zájem, že otevření výstavy spojíme s literárně-hudebním programem, tedy něčím, co zde ve městě chybí a o což se např. v nedalekém Mělníku stará literární klub Mělnický Pegas. K tomuto účelu nám měl být poskytnut pěkný a adekvátní prostor – předsálí oddací síně. Rovněž jsme se dohodli, že město zajistí rozvěšení plakátků ve skříňkách MěÚ, rozlepení plakátků atd. Všechny tyto informace uvádím záměrně, aby pak dostatečně vyzněl výsledek celé akce.

Bohužel po půl roce, kdy nám výstavu schválili, nám Městský úřad nemohl prý slíbený prostor předsálí oddací síně poskytnout. Domluvili jsme se tedy, že program proběhne přímo ve foyeru, kde nám zajistí židle a stolek. Také jsem žádala o naplnění všech slíbených propagačních postupů. Vedoucí Kulturního odboru města paní Brodilová akci předala paní Kovářové, z redakce Listů neratovické radnice. Ta bohužel onemocněla. Což výrazně zkomplikovalo situaci.
Když jsme totiž dorazili s mým mužem, spoluorganizátorem akce,ve středu na instalaci děl, zjistili jsme, že v rámech chybí papírové výstelky, naštěstí nám paní Brodilová dokonce poskytla z Městské pokladny peníze a my jsme proto město ochudili o 25 Kč, za které jsme si koupili pět archů balícího papíru. Pak už instalace ve středu probíhala klidně.V šest hodin jsme museli budovu opustit.

Vrátili jsme se až ve čtvrtek, v den konání akce, muž šel kvůli tomu dřív z práce. Měli jsme ještě co dodělávat. K našemu zděšení v místě, kam jsme chtěli umístit vystavovaná díla, stáli na štaflích dva muži v montérkách a něco vrtali. Když jsme se jich ptali, kdy hodlají skončit, neboť máme od 18 hodin kulturní akci, odpověděli nám, že neví, zda budou s vrtáním hotovi a nebyla s nimi vůbec řeč, nato se objevil příslušník policie, z foyeru na polici vedou bohužel dveře a ten nás zase dostal tím, že odmítal v 18 hod. otevřít vchod. Předesílám, že pokud jste někdy slyšeli ty nejhorší vtipy o policajtech, tak jim věřte, jsou pravda, mám dojem, že se jejich autoři inspirovali právě u neratovické policie.Tudíž vysvětlit policistovi a oněm dělníkům, co vlastně znamená význam slova kulturní pořad, se ukázalo nad naše síly. Paní Kovářová bohužel měla dorazit později a tak můj muž doslova odchytil paní Brodilovou a s tou tedy domluvili, že ono vrtání skončí v 17,45 a že nám bdělý příslušník vchod otevře, aby mohli vcházet lidé. Všechno proběhlo s brbláním, ale aspoň jsme dosáhli svého.

Mluvit o tom, že po vrtání zbyl na zemi nepořádek, který jsme museli utírat, mluvit o tom, že poté, co přišla paní Kovářová, jsme vlastně zjistili, že policie o celé akci ví a to jen ten pan příslušník se k nám choval jak k dobytku, je asi zbytečné.

Další problém nastal s klíčem od toalety. Pan policista, nejenže neposkytl klíč od dámského záchodu, přitom jsem dopředu Městský úřad žádala o zpřístupnění sociálního zařízení pro účinkující, ale ještě nám klíč nechtěl ani půjčit, neboť u WC byly umístěny vysoušeče a ty bychom jim mohli prý ukrást! Něco tak absurdního jsem dlouho neslyšela, zvlášť, když jsme stěnám Městského úřadu svěřili originální výtvarná díla mladých autorů! Hezky se nakládá s lidmi, kteří se věnují kultuře, jak se zlodějíčky a tou největší špínou společnosti, napadlo mě.

Ovšem tím pro nás horor neskončil. Muži s vrtačkou zmizeli, alespoň po nějakou dobu, klíč od WC jsme získali, vchod se otevřel.

Návštěvníci přišli již do uklizené místnosti, kde se zdálo vše v pořádku, židle stály na svém místě, díla visela na zdech a účinkující byli připraveni ke své produkci. Nechci nějak vychvalovat sebe coby organizátora, ale nabídli jsme divákům naprosto vynikajícího muzikanta Jeronýma Lešnera, mladou sympatickou recitátorku Míšu Formánkovou, zajímavé autory, kteří ukázali, že poezie i próza umí být vtipná i něžná. Program sám o sobě neselhal, přestože účinkující neustále rušil pípající alarm, zavírající a otevírající se automatické dveře, policisté korzující tam a sem. Diváci se bavili, což nám nakonec i potvrdili. A to je pro organizátora úspěch největší. Ale programu se chci věnovat v samostatném článku.

Dovolím si ještě uvézt několik zajímavých momentů, svědčících o tuposti a nezvyku na kulturu některých jedinců, kdy policisté, kteří snad netušili, jak svým pochodováním neustále ruší, pokaždé pozdravili do písničky, či do recitace, kdy nějaká starší obyvatelka horních pater domu přešla před hrajícím Jeronýmem Lešnerem v teplákách s odpadky,místo toho,aby odjela zpět nahoru a počkala až třeba skončíme, kdy jistý dělník si opřel štafle prakticky o obraz a kdy nakonec přímo v prostorách policie začali program rušit opětovným vrtáním, což jsme si nenechali líbit a zatrhli jsme to.

Kdo selhal?

Městský úřad zcela rezignoval na svou pomoc při akci. Ničím nám to prakticky neulehčil a myslím, že dal svým přístupem jasně přítomným divákům,obyvatelům Neratovic najevo, jaký zájem má na vývoji kultury ve městě. Nebudu mluvit ani o tom, že paní Kovářová ze zdravotních důvodů odešla dříve, což samozřejmě chápu a je to zcela omluvitelné, ale zaráží mě, že se na akci nikdo další z Městského úřadu neobjevil. Kde byl třeba pan starosta, paní místostarostka, které jsem já osobně posílala pozvánku, kde byli další lidé třeba z Kulturního odboru. Zřejmě měli všichni doma neodkladnou práci, celou rodinu v nemocnici, nebo něco podobného. Další věc je, že jaksi propagace absolutně selhala. Nevím, proč nám ani v tomto Městský úřad nepomohl. Z celého ve mně zůstal dojem, že od nás dal MěÚ ruce pryč, jakoby nechtěl s něčím podobným mít nic společného. Ale důvod tohoto postoje vskutku neznám.

Městská policie ukázala, že není absolutně adaptabilní k něčemu, co se v civilizovaném světě nazývá kulturou a absolutně nepochopila, že ti, kdož se na kultuře podílejí, nepatří do bandy lotrů, ale k slušným lidem, kteří by neměli narážet na ignoranci, ale na vstřícnost, či alespoň setkat se ze strany policie s ochotou se domluvit. Pan Gross rád mluvíval o dobré práci a vzdělanosti „svých mužů“, ale to ještě asi nenavštívil Neratovice.

Závěrem chci poděkovat znovu všem účinkujícím a především nějaké vyšší moci, která mi dala sílu to vše přežít a i přes všechny nesnáze ukázat návštěvníkům ,že byť pořad organizovaný v podstatě amatérskými nadšenci, může mít úroveň a má co divákovi nabídnout a čím ho obohatit.

Příští pořádání nějaké kulturní akce zde v Neratovicích si jistě rozmyslím. V nedaleké Praze, přiznám se, mám obrovské možnosti a mohu proto srovnávat. Navíc tam nemusím vydat ani pětinu úsilí toho, co zde, nemusím se dohadovat s žádnými dělníky, policií, ty podmínky jsou naprosto rozdílné a o několik tříd lepší. Mrzí mě to ale o to víc, že se takto zachovalo město, kde sice žiji, ale kde asi opravdu o kulturu zájem není, zvlášť zarážející je, že tento chladný nezájem vane ze stran Městského úřadu.