Jednoho dne za zničenou půdu zaplatíme. Za vše musíme jednou zaplatit.

Moudří lidé bijí na poplach – půda je naše bohatství, nedá se vyrobit, není možné ji nějak nahradit…jestliže ji zničíme, na čem si naši potomci, možná už i my, vypěstujeme jídlo? Jednoho dne si je možná nekoupíme, nikdo nám potraviny neprodá nebo cena bude tak vysoká, že budou nedostupné. Nevypěstujeme nic. Nebude kde a nebude co. Nečeká nás v budoucnu nic dobrého, lidí na planetě přibývá, Země je vydrancovaná, rezervy jsou vyčerpány, není kde brát. Mnoho zemí je zmítano válkou, uprchlíci zaplavují Evropu, která dnes stojí nejblíže válce, co si vůbec pamatujeme.  Válka vždy znamená utrpení, bolest a bídu a hlavně hlad. Jenže pamětníci vymřeli, i starší generace zná válku jen z doslechu a mladá generace vůbec neví, co si má pod tím slovem představit. Možná střílečku na počítači – padneš, klikneš, vstaneš a máš další život. Jenže tak to ve skutečnosti nefunguje.

Kromě války nám za zády číhají klimatické změny. Už i skeptici typu Václava Klause uznávají, že se viditelně otepluje před očima. Čekají nás nejen přívalové deště a povodně. Na ty jsme schopni se nějak připravit, ale vůbec nepočítáme se dlouhodobými a katastrofálními obdobími sucha. Mohou postihnout nejen nás, ale i země, odkud dovážíme potraviny. Pak co si nevypěstujeme, nebudeme mít. Ale kde budeme pěstovat, když pole zabírají haly, parkoviště, satelity rodinných domků, dálnice a jiné stavby?

Každé město má jedinou šanci jak přežít krizová období. Být soběstačné. Mít ve své režii a vlastnictví byty, vodu, odpady, teplo…Chránit svou půdu. V době míru a relativního blahobytu mohou pole sloužit obyvatelům paneláků, aby mohli v zahrádkářských koloniích nebo komunitních zahradách sobě a hlavně svým dětem vypěstovat zdravou zeleninu a ovoce, bez jedů a přídavných látek. Naučit je zahradničit s rodinou, pracovat a mít odpovědnost za sebe i své bližní.

Jenže…územní plán Neratovic potlačuje plochy určené zahrádkářským koloniím, městská pole si obhospodařují bez pronájmu velkohospodáři nebo je město postupně prodává. Plánují se další a další prostory pro výstavbu, město se roztahuje do krajiny. Na zahrádkáře se nepamatuje, že bude hůř si nikdo nepřipouští.

Je krátce po poledni; dnes 18. března zahajuje městské zastupitelstvo své jednání. Jako jeden z bodů  se má projednávat petice proti výstavbě parkoviště na poli za Výsluním. Pokud zastupitelstvo nezabrání výstavbě (je nejvyšší orgán města a může to  učinit), pak další dva hektary pole zmizí. Definitivně. Pole se nedá vrátit zpátky jako ten klikací panáček. Nedoufám, že zastupitelé dají hlavy dohromady a moudře rozhodnou. Jsou příliš závislí na starostce a jejích našeptávačích a ta jim doporučuje, aby vzali petici na vědomí. Tj. neprojednávali ji a „shodili ze stolu“.