Parkoviště Na Výsluní aneb pohybem proti obezitě

Ale když je před domem jen úzký chodník a za ním parkoviště či frekventovaná komunikace a na hřiště se jde přes nebezpečnou silnici nebo do přírody kilometr cesty, není divu, že rodiče budou považovat za bezpečnější nechat dítě sedět u počítače.

Chodníky a obrubníky
V Neratovicích je většina chodníků, a to i těch nově  nebo v nedávné době vybudovaných, pro chodce těžko schůdná – jsou vlnité nahoru dolů, a některé dokonce ještě šikmo, aby auta mohla pohodlně vplouvat do vrat a dokonce i vrátek (!) po snížených komfortních vjezdech – je-li člověk vozíčkář, jede s kočárkem či belhá o berlích, nezbývá mu než se uchýlit ke výrazům, které normální jedinec ve slušné společnosti nepoužívá nebo sedět doma. Kapitola sama o sobě jsou obrubníky, vysoké, neschůdné a k vzteku. I na nových chodnících jsou většinou mnohem vyšší než avizované dva centimetry, stačí, že mizerně vybudovaná silnice o něco klesne nebo stavební firma má jiný druh metru.

Přechody
O bezpečných přechodech se nám může jen zdát. Chybí zúžené přechody s patníky a sloupky proti nelegálnímu parkování, ani na nových komunikacích nebyly vybudovány středové ostrůvky, aby se chodec mohl „schovat“ před rychle projíždějícím pirátem silnic, zastavovací semafor a nasvícení přechodů obdrželi jako dárek pouze příslušníci vyšší kasty (kteří stejně pěšky nechodí) kolem Ořechové. Na sídlišti, kde je hustota obyvatel nejvyšší, se musíme spokojit s obyčejnými nebo dokonce žádnými přechody. Blikací přechody na frekventovaných silnicích jsou pro nás něco jako sci-fi.

Cyklostezky a cyklopruhy
Pokud se týká cyklostezek, cyklopruhů a společných chodníků, nemusíme se rozptylovat nějakým rozhodováním – můžeme jezdit po 140 m dlouhé cyklostezce na její konec a tam se štosovat jako horníci v dolech používající výtah vynalezený Járou da Cimrmanem. Jedeme-li jinudy, vydáváme se všanc místním strážníkům a záleží jen na nich, zda si budou libovat v honbě za babkami na kole v protisměru v jednosměrce či na chodnících nebo konečně budou měřit rychlost černých rakví v ulici 28. října nebo Na výsluní.

Areály pro děti a ostatní občany
Většina domů ve městě má své vnitrobloky bez aut. Město sice podniklo pokus o parkování na silnici u MŠ Čtyřlístek, ale podpisová akce obyvatel záměr odvrátila. (Bylo by užitečné vědět, kolik  podpisů považovala radnice za tak silný argument, že odstoupila od úmyslu prolomit zákaz parkování ve vnitrobloku. Nebo stačil jen jeden – bývalého velitele policie? Naše petice proti výstavbě parkoviště právě skončila a čeká nás její posouzení radou a zastupitelstvem. Budou naši zástupci na radnici měřit stejným metrem nám jako obyvatelům naproti Tesca?) Jediný dům bez vnitrobloku je věžák u Alberta, kde byla plocha s živým plotem a zelení, ale tu radnice pronajala Albertu, který ji nechal přebudovat na parkoviště. Další na řadě jsme my, panelové domy Na Výsluní, které by měly také přijít o bezpečný areál pro volný pohyb dětí. 

Přitom odborníci doporučují, aby dítě mladšího školního věku mohlo být denně tak tři a půl hodiny denně venku. Jenže když na hřiště je nutné jít přes nebezpečnou silnici, málem držet dítě za ruku, kam se podíváte je parkoviště, na Skala se šlape kilometr v blátě, další hřiště ovládá gang puberťáků popřípadě rozvětvené rodiny s cigaretami u úst, pak je jednodušší zůstat doma, zapnout televizi či počítač…Marné je shora kázat, co je zdravé a propěšné…je nutné nastavit prostředí tak, aby byly dostupné klidné bezpečné vnitrobloky přímo u domů, plné přírodních podnětů a možností pro dětský bezpečný pohyb.

Teď ještě aby tyto zásady byly prioritami orgánů, které rozhodují o záměrech města a prosazují jejich realizaci.