Jací jsou mladí lidé? Aneb mladí versus staří

Současný režim, který je postaven na odmítání všeho starého a minulého, aniž se zdržuje pochopit smysl toho, co nás přivedlo až sem, mi náramně připomíná padesátá léta (zažila jsem je jen letmo, coby dítě, ale poměrně vnímavé). Jen v některých případech zrcadlově obrácená. Dnes bezhlavá privatizace, tenkrát bezhlavé zestátnění, dnes odmítání všeho, co bylo (i když to bylo dobré), totéž dnes. Vše, co připomíná minulý režim bylo odstraněno (budeme se držet místních poměrů)- socha Lenina, vyškrábán nápis na kašně věnované Poláky Neratovicům (co koho vedlo k nenávisti k sousedům, kteří pouze stavěli provoz Spolany, nikdo neví..snad závist) ), změněn nápis na pomníku osvoboditelům v Lobkovicích (ano, já vím, že to byli opilí špinaví, negramotní vojáci, znásilňující ženy od dětí po stařeny, ale položili své životy za nás, kteří jsme se třásli, ne strachy, ale abychom nepřišli o výhody a příděly pracujícím v protektorátě. Tak to bylo.), přejmenováno (jako by změna jmen odstranila dějinnou paměť, zvlástě když výběr „nových“ velikánů nebyl vždy z nejšťastnějších – „lišáček“ Beneš je kontroverzní osobností českých dějin…), zbytečně zprivatizováno (městský majetek) nebo rychle „zapomenuto“. Ještě jednu věc má současná doba společnou s padesátými léty – agresivní a bezohledné mládí (my jsme mládež nová, mládež Gottwaldováááá…), nositele „nových“ idejí (tenkrát to byly opravdu ideje, dnes spíš vidina peněz a zbohatnutí). A pak to, co mě přimělo začít psát tento nový námět – nenávist ke starým ake všemuu, co je s nimi spojeno. Pohrdání, ignorace, opovržení, schválnosti. Všichni starší byli komunisti, hajlovali s nimi, nám do našeho života nemají co mluvit. Co vy na to? Co vy na to vy mladí?