Michal
Sebevrazi.
Na náměstí právě probíhá výměna plastových oken. Stojím na balkóně a koukám, jak pomocí malého jeřábu vytahují těžká plastová okna až do šestého patra. Dole na chodníku je prostor ohraničen červenobílou páskou aby tam nikdo nechodil. Po chodníku jde maminka s kočárkem a dvěma dětmi. Podlézá pásku a jde přímo pod zavěšenými okny. Na upozornění dělníků, že tam nemá co dělat se jen otočí s poznámkou ať se starají osebe a jde dál. Kdo by byl asi na vině v případě smrtelného úrazu?
to jo..
Tak dlouho těm chudákům tloukli do hlavy, že každý člověk je za sebe odpovědný a jen on MÁ PRÁVO o sobě rozhodovat a těm ostatním do toho nic není, až ti mladí z toho zblbli. Ta ženská si neuvědomuje, že to je humbuk!!!Že je to nesmysl! Když se takový mladý pitomec vymajzne na motorce, co jeho rodiče? Co smutek a žal za ztraceného syna, jak se zbavit vzpomínek na sladké miminko, když udělalo první krůčky a všichni byli radostí bez sebe? Co rodina, příbuzní, kamarádi? Copak člověk žije sám na světě? Kde se vzali všichni dnešní sobci, kterým je jedno, co způsobí svou lehkomyslností a nezralostí? Ta matka vůbec nemyslela na své děti, jen na to, aby nemusela dodržet nějaké nařízení, aby si ji nikdo nedovolil omezovat.