Pavel
Osvobození Prahy RA a Noční vlci.
Co si zhruba pamatuji z dějepisu, nechci hledat na netu přesná čísla. Rudá armáda měla při boji proti nacismu ztráty 25000000 životů. Čechoslováci cca 370000. Angloameričané včetně středomoří 350000. Američané při osvobozování Československa přišli o 300 vojáků, Rusové o 140000, z toho 80000 na Dukle. Nejšpinavější práci tedy odvedla Rudá armáda. Ještě je zajímavé srovnání o počtu poražených německých divizí. Rudá armáda 190, Angloameričané 45. Chápu tedy, i když mohlo být ztrát na civilním obyvatelstvu méně, že nebyla ochota pustit Američany do Prahy dříve. Stejně tak by se dalo říct, že kdyby se zapojili Američané do války dříve a ne až v době, kdy bylo jasné, že Hitler válku prohraje, bylo by obětí také méně.
Trochu historie
4.května,kdy armáda gen. Pattona osvobodila Plzeň, žádalo velení Spojenců generalitu RA o souhlas postoupit na linii Vltava/Labe,aby se západní a východní vojska nesetkala.(čili Americane mohli být v Praze už 5. května a zachránit spoustu životu povstalců). Narazila ale na hrubé odmitnuti maršála Antonova. Prahu proste musela osvobodit Rudá armáda.Nelidsky strádající a vyčerpaní sovětští vojáci byli donuceni učinit ten „legendární“ skok z Berlína do Prahy. To už nebylo vojenské,ale mocensko politické rozhodnutí. Ve jménu čeho přišly další tisíce ruských rodin o své otce, manžele a bratry? Když totéž mohli o 5 dní učinit Američané jen se zlomkem lidských ztrát? Ano, uvítání sovětských tanků bylo upřímné. Stejně tak by Pražané o pár dní dříve vítali tanky americké. Doufám, že obsah mého příspěvku bude správně pochopen. Ano, vazim si a ctim památku všech vojáků, kteří nám vrátili svobodu.
Dějiny nepřebarvujeme, přebarvovaly se!
Nikdo nebere čest a neodmítá pociťovat úctu k obyčejným vojákům, kteří padli při našem osvobozování od německé okupace v pětačtyřicátém roce, ať byli jakékoliv národnosti a státní příslušnosti. ČEST ANI ÚCTU SI ALE ROZHODNĚ NEZASLOUŽÍ SOVĚTSKÝ DIKTÁTORSKÝ REŽIM za to, jak se zachoval po válce k zemím, které sice osvobodil od diktatury německé, ale zároveň je podřídil diktatuře své, která si svou podstatou nezadala s německou. Z ní plynuly nesčetné perzekuce našich občanů a občanů těch zemí, které SSSR ze svého hlediska neosvobodil, ale dobyl. O tom se mluvit veřejně nesmělo, Sovětský svaz a jeho režim byl u nás nedotknutelný. Naše poválečné dějiny se dnes nepřebarvují, ale přebarvovaly se od konce války až do roku 1989. Zatímco západní spojenecké armády země, do nichž vstoupily, skutečně osvobodily, protože jim ponechaly svobodný demokratický vývoj, armády sovětské s sebou přinášely stalinskou diktaturu, která se maskovala pojmenováním „socialistické uvědomování“. To vezměte laskavě také a především na vědomí a netvařte se tu, že nevíte, kam do jakých poměrů sovětské „osvobození“ přivedlo. Kdyby byly pro občany přijatelné, nedošlo by k jejich změně v roce 1989 a občané by je tehdy nevítali s takovou radostí. A protože současné Rusko je stále diktaturou, která se pokouší znovu rozpínat do střední Evropy, je současná protiruská rétorika zcela na místě.