Také se těšíte na nový Lidl?

Bude něco!!to budou boje až začnou akce!!Lidi koupěj i ho..o.

noa teď nám chtěj ještě zakazovat igelitky!
https://zpravy.aktualne.cz/finance/nakupovani/konec-igeli… – samžte si mezery

Ale chyběl. Tesco – prázdný regály, Albert – to samí, buď na to prodejny nebyly připravené nebo tam přišlo moc lidí. Všude v okolních městech také přibývájí obchodní domy, tak nevím, proč ne tady.

A ten narvou kam?
No naštěstí je Lidl cestou z práce a nově i ve Zdibech. Jako kupovat něco v Billa či PEnny je děs.

trochu divný pokus o vtip

EKOLOGIE: Kdy budeme na řadě my?

Asi vás, milí přátelé přírody a svobodných moří, nenechávají v klidu zprávy o tom, kolik nám umírá vorvaňů a jiných mořských živočichů kvůli tomu, že jejich žaludky jsou plněny umělými hmotami. Tedy plasty. Ty jim plní žaludky a oni hladovějí. Posléze umírají hlady… To platí pro tři desítky vorvaňů v lednu loňského roku uvíznutých na pobřeží Severního moře, zrovna tak jako pro velrybu, která uvízla nedávno na mělčině v Norsku. Její žaludek byl zanesen asi třiceti plastovými taškami. Stresovaná, s obrovskými bolestmi se snažila doplavat k lidem, kteří by jí snad mohli pomoci. K těm, kteří jsou paradoxně příčinami těchto tragédií uvnitř oceánů.

Připomnělo mi to epizodu, která se stala při mém dávném pobytu na středomořské pláži, někdy po našem nabytí svobody. Vedle našich lehátek se usídlila jistá typická Angličanka, která neustále různě upomínala své tři vnuky. Patriku nech Jamese, Jamesi nepotápěj Johna, Johne, nešlapej po Patrikovi…

Že jde o typickou Angličanku, jsem odvodil dle toho, že tak především vypadala – a že se tak chovala. Posléze se slunce vyhouplo nad obzor a já jsem se rozhodl, že si pro čtení na lehátku nasadím sluneční brýle. Měl jsem je v batůžku u lehátka v jakémsi plastovém obalu. Naše lehátka byla zcela u mořských vln, takže když jsem vyjmul brýle z obalu, leč upadl mi tento do drobných mořských vlnek. A postupně odplouval. Za mé netečné asistence.

Posléze mi přece jen svědomí nedalo. Vstal jsem a pro plastový obal jsem těch několik metrů došel. A v tu chvíli ta Angličanka zaskřehotala. Avšak kupodivu česky. „Už jsem se domnívala,“ pravila ta dáma perfektní češtinou, „že ten plast, mladý muži, v tom moři necháte.“

Šokovala mě. Udělala mi radost tím oslovením, přece jen jsem v té době zas tak moc mladým mužem nebyl, a nachytala mě na švestkách. Stačila chvíle a můj brýlový plastový obal se mohl stát součástí večeře některého z našich mořských přátel.

Ta „typická Angličanka“ byla úžasná dáma z Nymburka. Její dcera pracovala v Anglii jako úspěšná fotografka a občas potřebovala, aby v létě u jejích tří dětí zaskočila maminka. Nakonec jsme se shodli ve všem. Zejména co se zamoření moří týče i námi, Středoevropany. I v tom, že jsem se přiznal ke své původní nevoli jít pro onen plast „pár metrů“ do moře. Pochopil jsem, že již tehdy byli mezi námi lidé, jimž to „myslelo jinak“. Ta „typická Angličanka“ mi na oplátku vyprávěla o tom, jak se změnilo její myšlení díky návštěvám u dcery.

Od té doby se chovám k mořskému přílivu i k odlivu čestně. Leč nedávno jsem si přečetl odborníkův článek o tom, že plasty se „chca nechca“ dostávají do těl ryb mořských. Ted i do těch, které často za drahé peníze konzumujeme v prestižních restauracích. Tak by se mi možná mohlo stát, že bych plastový obal mých brýlí mohl částečně zkonzumovat s nějakým hejkem.

To by samo o sobě zřejmě v tu chvíli nevadilo. Ovšem co až za pár let, kdy mořské ryby začnou hromadně vymírat. Kdy budeme na řadě my?

Petr Andrle