Anna Spěváčková, autorka webu
Dnes je náš národní svátek 28. října
Slavíme jej ze setrvačnosti jako náš národní svátek, i když jsme ve už skutečnosti dvacet tři roků jiný stát. Bohužel, Československá republika byla svévolně rozdělena na dva malé státečky, stejně tak jako Jugoslávie, SSSR. Malé státečky se lépe ovládají a ovládnou. Byly právě proto tyto státy podle předem připraveného plánu rozděleny? Do Evropy se valí přistěhovalecká vlna, některé státy jsou jí už zahlceny, my zatím ne, stále nám média a politici opakují, že nás se vlna netýká, k nám prý migranti nechtějí. Nedělejme si iluze, na nás také dojde a pokud neuděláme včas všechna opatření, která jsou možná, migranti nás převálcují a vnutí nám své náboženství, zákony a zvyky. Musíme si uvědomit, že náš stát jsme si doslova vybojovali a nemůžeme si ho nechat jen tak rozvrátit. Rakousko bude stavět plot, škoda, že ten náš jsme si v porevoluční eufórii rozbourali. Dnes bychom byli rádi, kdybychom jej měli. Hlavně mladí lidé by se měli zamyslet nad tím, čím je pro ně vlast, domov, tradice. Je pravda, že zájem státu o mladé lidi je nedostatečný, asi tak jako o invalidy, rodiny s dětmi, seniory a pod. Ale je pravda, že zájem mladých lidí o stát je minimální. Rodná řeč? Je jim k smíchu. Vlast? Co to je? Domov? Slyšíte odpověď: Emigruju a najdu ho jinde. Tak mluví mladí lidé. Ne všichni, ale troufnu si tvrdit, že většina. Státní svátek by proto neměl být jen dnem vytouženého volna, ale dnem naplněným obdivem k rodné zemi, její historii, jazyku, kráse přírody (pokud ji ještě naši hlupáci a cizinci lačnící po zisku nezničili).
Slovensko – projev Fica
https://www.youtube.com/watch?v=IzyWg2K2ocI
Fico
Naprosto s ním souhlasím.
Vlastimil Vondruška napsal…čtěte.
Od mládí mi vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k této zemi. Učil jsem se národní dějiny a českou literaturu, navštěvoval jsem památky spjaté s českou minulostí, chodíval do divadla, kde zněla čeština, navštěvoval folklorní festivaly, kde ožívaly tradice mých předků.
Jásal jsem jako dítě, když naši sportovci vítězili, na stožár stoupala česká vlajka a zněla hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem.
Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou.
Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za svůj domov.
V těžkých dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, čeština byla pronásledovaná a česká inteligence vyháněná, mí předkové chovali pevně v srdcích lásku a úctu k téhle zemi a dokázali vybojovat zpět ztracenou svobodu. Dokázali to v roce 1918, 1945, stejně jako v roce 1989.
Učili mne, že se nemám sklonit před nepřítelem a mám pohrdat vlastizrádci.
Kdysi byl za vlastizradu trest smrti. Učili mě, že vlastizradou je to, pokud by chtěl někdo vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace mých předků byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad.
Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil. Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem věřil, je prý dnes špatně.
Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu.
Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská Unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy.
Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.
Nejsem ekonom, jsem pouhý historik a spisovatel, ale přiznám se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého bohatství, pokud nepočítám chiliastické a komunistické orgasmy. Ty ale nikdy netrvaly dlouho a vždycky skončily naprostou katastrofou. Mnohým z nás padli prarodiče a rodiče v obou světových válkách 20. století, když bojovali za svobodu.
Bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít.
Vlastimil Vondruška napsal…čtěte.
To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A dělám to. Dělají to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem a vždycky jsem si myslel, že je věcí mého svědomí, komu chci pomáhat. A pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomáhat nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.
Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohstinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.
Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.
-------------------------- ------------------------------------------------------------------- ----
PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. (* 9. května 1955, Kladno) je český historik, publicista a spisovatel, autor především historickýchdetektivních příběhů. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let.
České dějiny a současné dění
Máte pravdu. Já říkám, že jsme po mnoho a mnoho let šli cestou vývoje. Dějiny pro Čechy nebyly vždy lehké a vše si náš národ musel vybojovat i za cenu krveprolití. Máme úctu k padlým a úctu k předkům. Máme rádi naši vlast. Máme svou historii, co se týká školství, vzdělávání, kultury, pravidla a zákony ve všech oborech lidského žití. Všichni / většina / se snažíme žít a pracovat, dodržovat vše, co život přináší. Máme životní úroveň, kterou si zasloužíme. Určitě trvalo staletí, než jsme se propracovali k úrovni, v jaké zde žijeme. Ti, co jsou z kontinentu a zemí, kde je úroveň pralesa…lidi celé dny lelkují, přežívají pod nadvládou nějakých mocenských nebo náboženských klamů, jsou na míle vzdáleni nám. Musí se vyřešit jejich problém v jejich zemi a musí si jít svou cestu v jejich národním i náboženském zvyku, tradici. Hlavně přestat válčit, začít pracovat, nastavit pravidla a vzpamatovat vše pro obrodu!!! Není řešením vysidlovat kontinent. Je to jiný svět. Mohou si žít také dobře mezi svými. Určitě souhlasím, že je zapotřebí chránit hranice ,postavit obranu státu a uchránit nás! Za každou cenu. Byla by to zkáza, kdyby ty hrůzy přešly na nás. Nezasloužíme si nikdo, aby nám pustošili zem. Máme tady v srdci Evropy i tak problémů dost a dost. POMÁHAT ANO, ALE NE PODPOROVAT INVAZI. Jen nám to ublíží a zdevastuje zemi.