Vernisáž a výstava k výročí náletu na Neratovice

Dnes opravdu předsálí Společenského domu praskalo ve švech. Někteří zájemci přešlapovali před vchodem, do kulturáku se prostě nevešli. Už půlhodinu před zahájením vernisáže byli sezváni pamětníci náletu, obdrželi novou knihu autorů – pánů Čejky, Dvořáka, fotografa Šandy a A. Nováka. Zhruba v šest večer zahájil program vernisáže pěvecký sbor ZUŠ anglickým spirituálem, po něm recitovali studenti gymnázia a na závěr zazněla protiválečná píseň Peta Seegra, naštěstí česky, „Řekni, kde ty kytky jsou…“.Pak vystoupila starostka Mrzílková s krátkým projevem, v němž vzpomněla tragický skutek spojeneckých vojsk a konstatovala, že prožitou bolest nelze zapomenout. Pak vyzvala přítomné k uctění obětí minutou ticha. Po ní vystoupil ředitel SD Fried, byl přesvědčen, že Havel by měl radost z naší občanské společnosti. Raději to nebudu komentovat. Po něm následovali autoři publikace – pan Čejka poděkoval všem, kdo poskytli cenné informace z rodinných alb a vyzval přítomné: pokud má někdo ještě nějaké památky, fotografie nebo informace, může se obrátit na autory. Program tradičně ukončil místní bard Kubias vlastní starší básní „Svět chce mír“, což už zdaleka neplatí. Pak se lidé rozešli po předsálí a do patra u knihovny a prohlíželi si množství fotografií, plánků, seznamů a artefaktů jako jsou bomby, střepiny, uniformy a pod. Postupně se přesunovali do velkého sálu, kde bylo k dispozici nevídané občerstvení, kupovali si knihy o Neratovicích – nejnovější i ty starší, už vydané, autoři pilně podepisovali…Lidé se zdravili, pamětníci poznávali po letech své známé, panovala družná a milá nálada, kromě jedné hnusné babizny, co mi šeptla jedovatě do ouška: " Doufám, že to zase pomluvíte!“, ale do očí mi to odmítla opakovat. Ani nebudu psát, kdo to byl, jen stačí, že má těsné vazby na radnici. Aby měla babizna radost, musím přece jen něco najít. A mám to: americká píseň v angličtině k výročí náletu Američanů (a Britů) byla přece jen poněkud absurdní, určitě by byla vhodnější česká, vlastenecká, stejně jako stafáž dvou mladíků v amerických uniformách v čelním prostoru (sice se jednalo o pěchotu, ale přece jen…). Trochu to připomínalo Obecnou školu. To víte, život tropí hlouposti…Ale opravdu to byla skvělá akce, hluboce se klaním všem, kdo ji vytvořili a uskutečnili. Škoda, že trvalo tak dlouho, než si město na tuto tragickou událost vzpomnělo – pamětníci odcházejí, dokumenty mizí…