Josef Rýbr
1. světová válka – proč vznikla?
Skutečnou příčinou jejího vypuknutí byly imperiální ambice vládnoucích mocností i hamižnost jejich ekonomických elit. Také tehdejší politická reprezentace se postavila jednoznačně na stranu nacionálního militarismu. Žel i sociální demokracie (právem nazývaná „sociálfašisté“) zradila zájmy pracujících a věc míru. Ani sto let po vypuknutí 1. světové války, která vedla k nezměrné tragédii lidstva, nelze vyloučit hrozbu nového válečného konfliktu. Prvořadým úkolem by v tuto chvíli měla být otázka mírového řešení konfliktu na Ukrajině i na Středním východě. Tzv. koaliční vláda ustupuje tlakům Severoatlantické aliance, zejména USA, na militarizaci Evropy. Mezi občany za této situace roste skepse k politice a v České republice narůstá nebezpečí neonacismu a fašismu.
Všichni poctiví komunisté před touto skutečností důrazně varují. Prosazujeme hodnoty míru a solidarity. Odmítáme eskalaci napětí, které může vyústit v konflikt za nové dělení světa. Jedině ve světě mírové spolupráce a s respektem k mezinárodnímu právu může dojít k vzestupu prosperity a sociální spravedlnosti.
z více pramenů:
„Skutečnou příčinou jejího vypuknutí byly imperiální ambice vládnoucích mocností i hamižnost jejich ekonomických elit“ .
---------------------------------
První světová válka je největší tragédií Evropy za posledních dvě stě let. Byla to skutečná sebevražda Evropy; rána, ze které se již jako civilizace nevzpamatovala. Byla mnohem větší tragédií než 2. světová válka, která byla heroickým zápasem proti protivníkovi, jehož v řádu morálním porazit prostě nutné bylo, neboť 1. světová – na rozdíl od 2. – byla vlastně zbytečná.
Po sto letech (1814-1914) bezprecedentního nárůstu svobody, pokroku, hospodářského, kulturního a morálního rozvoje, vedla ke čtyřem rokům a čtyřem měsícům jatek, po nichž přišly: komunismus, fašismus, nacismus. A po nich hodnotový relativismus, morální nihilismus a politický etatismus dneška. Tj. úpadek, ba až zánik západní civilizace.
Vražda v Sarajevu byla zbytečnou, protože monarchie přišla o nadějného vladaře. Ačkoliv o to možná bosenskosrbským spiklencům z organizace Mladá Bosna, kterou vyzbrojila a vycvičila instituce napojena na srbskou tajnou službu Černá ruka, šlo. V Srbsku nebylo bezvýznamné tzv. velkosrbské hnutí, které počítalo s připojením dalších jihoslovanských území k Srbsku. Potíž byla v tom, že by se de facto jednalo o jejich násilnou asimilaci, protože Chorvaty, Slovince a další považovali tito Velkosrbové za součást srbského etnika. A je jasné, že habsburský panovník s pozitivním vztahem ke slovanským národům monarchie, těmto lidem vadil.
Historik Jiří Rak vyvrací tvrdošíjně pomluvu, že prý arcivévoda byl válečným štváčem. Opak je pravdou. Jako generální inspektor rakousko-uherské armády si dobře uvědomoval její skutečný stav a věděl, že na válku není připravena. Místo Trojspolku, kterého habsburská monarchie součástí pak preferoval spojenectví Rakouska-Uherska, Německa a Ruska. Věřil tomu, že když spolu rakouský a ruský císař začnou válčit, svrhne je oba revoluce. Jak prorocká slova!
Zbytečná a surová vražda rodičů tří malých dětí přispěla k rozpoutání strašného válečného konfliktu, jehož výsledkem například bylo, že Chorvatsko v rámci poválečné Jugoslávie ztratilo autonomii, kterou mělo jako součást Uher.
Zabití arcivévody Františka Ferdinanda chybou, protože on plánoval přeměnu dualistické habsburské monarchie ve federaci rovnoprávných národů. Pravdou je, že následník habsburského trůnu znal ze všech nejlíp vnitřní situaci a slabiny Rakouska-Uherska, neměl rád Maďary a věděl, že říše potřebuje refo