Dětská hřiště

řekla by Anička Dajdou ze Superstar. Proti prolézačkám jakéhokoliv typu bych nebrojila. NIkdy nebudou pro děti všech věkových kategorií, ale některé zaujmou. Samozřejmě matka si musí své malé ratolesti hlídat i na hřišti a pak nebezpečné nejsou. Naopak zlepšují naši jinak tristní tělesnou zdatnost. Pískoviště by chybět nemělo a většinou taky nechybí, ale jinak dávám přednost zatravněné ploše. Také oplocení je diskutabilní. Dětem zas tak moc nepřinese, plot by některé stejně přelézaly a ničily a oplocení by nepůsobilo moc esteticky z urbanistického hlediska (ne všichni mají děti a zájem o funkčnost hřiště).

Odpověď je jednoduchá až na to budou finance a finance nebudou důvodů je několik třeba i prodlužování rekonstrukce ulice 28. října, která se tak stává dražší a dražší a zbytečně.

Prolézačky bych zbytečně nelikvidovala,na nové není a sem tam se přeci jen objeví nějaká nová.Jenom jí nesmějí puberťáci posílení pivem zničit.Ale plot by byl myslím pozitivum.
Mě osobně nejvíc vadí chlupatí mazlíčci,co nadělají,kde je napadne a jejich úžasní,přírodu milující páníčkové to tam nechají.No a moje dcera to potom přinese na botech domů.Plot by to asi nevyřešil úplně,ale lepší než nic.

Jako chovatelka psů (mám 4 psy) jsem toho názoru, že každý chovatel, který neuklidí exkrementy po svých psech, si zaslouží nakopat do řitě. V civilizovaných západních zemích je ponechání psího exkrementu na ulici společensky dehonestující stejně jako prdění v divadle.
Situace je poněkud komlikována tím, že v celých Neratovicích se nevyskytuje ani jedna odpadní nádoba na psí exkrementy. Do běžného komunálního odpadu (odpadkového koše) tyto věci nepatří, právě tak jako tam nepatří exkrementy lidské. Já to řeším tím způsobem, že to, co moje smečka nechá na ulici, seberu do mikrotenu, dám do igelitky zvláště k tomuto účelu určené a doma hodím buď na kompost nebo do záchodu. To může zvládnout každý a nikoho nemůže omluvit, že nádoby na tyto věci ve městě chybí.
Z epizootického hlediska vidím jako daleko větší problém kočky, kterým nelze v návštěvě pískoviště zabránit. Kočky mohou přenášet toxoplazmózu, aniž jsou samy toxoplazózou nemocné. To psi nemohou. Navíc současná populace psů je poměrně dobře proočkována, naše kočka je kvůli psům proočkována proti všemu možnému i nemožnému, ale u toulavých koček to dost dobře nejde. Proto by mělo město skutečně zvážit, zda zvládne na všech pískovištích vyměňovat písek v intervalech, předepsaných normou a počet pískovišť odpovídajícím způsobem redukovat.

Nechápu, proč by psi ve městě měli chodit bez vodíka. Jednou žijeme ve mestě, tak se pejskaři nemohou chovat tak jak by se chovali u sebe na dvorku, kdyby žili na venkově(nebo na své zahradě u domu). Proto, psi jen na vodítku a výkaly sbírat. Teď v zimě exkrementy vydrží na chodníku, či travnatých pásech hodně dlouho, až do jara. Volně pobíhající psi potenciálně ohrožují lidi nebo jiné psi. Někdo se psů bojí nebo se bojí o svého psa, někoho obtěžuje, když se k němu blíží pes za nestálého ňafání atd. Takže pokud žijeme ve městě a venčíme psa na veřejném prostranství je potřeba dodržovat určitá prvidla. Argument typu, že přeci nebudu chodit venčit svého německého ovčáka až k Labi nebo na Skala je nesmyslný. Pokud si představujete, že se postavíte na schody u vchodu do paneláku a psa pustíte na volno, aby se proběhnul před barákem a pak ho zase zavřete do 3+1 tak takový pes není pro Vás.(myšleno obecně) Základem soužití psů a lidí ve městě je vodítko (někdy i košík) odpadkové koše na hovínka (s pytlíky či papírovými lopatkami) a rozumný chovatelský přístup.

tak jsem si přešetl diskuzi. Zajímavé. Majitel psa by měl po své psu uklidit, ve městě chybí koše to je pravda. Ovšem s čím nemohou souhlasit je mít psa bez vodítka když jdete po městě. Pes by měl mít vodítko je i tak lépe ovladatelný. I psa může jak se říká klepnout a může ohrozit okolí. I ten nejlépe vycvičený pes. Už jsem byl několikrát svědkem jak i poslušný pes bez vodítka vběhl do silnice jede-li tam autobus je to velmi nebezpečné a většinou to končí špatně. Dále co není dobré je potulování psa třeba na sídlišti třeba kolem hřišť, kde si hrajou malé děti )příkladem jsou útoky na děti) asi bych doporučoval pokud psa takto chcete pustit opatřit mu kožený náhubek, aby zranění bylo nejmenší přeci jen je velký rozdíl když pes kousne a když škrábne. Určitě je dobré eliminovat nebezpečí a případné zranění. Jinak nic proti pejskařům, ale někteří ať se nad sebou zamyslí.

1/ Prostor u Labe, který je vymezen všem pejskařům v třináctitisícovém městě je zcela nepostačující. Tím chci říci, že při dobré vůli by se v Neratovicích našlo víc lokalit, kde by mohli pejskaři venčit bez vodítka. Namátkou uvádím: lesík u železniční trati mezi ulicemi U Tratě, U Strouhy a Mládežnická (ten s příchodem jara rozkvétá tuhými exkrementy lidskými), lesík mezi ulicemi Mládežnická a Nádražní, louka u propojky Mánesova-Benešova a určtě by se našlo něco i mezi paneláky (při dobré vůli). Na dřívější vyhlášce evidentně spolupracoval inteligentní veterinář, protože tam byl volný pohyb psa definován jako pohyb psa bez doprovodu osoby zvíře doprovázející – ti jsou nebezpeční. Dále jsou nebezpeční majitelé psů, kteří sice mají psy na vodítku, ale používají psy k agresi. Uvedu příklad: asi před 4 lety jsem venčila svého psa bez vodítka. Byl to starý, klidný Angličan (9 let) a šel mi u nohy. Míjela jsem pána s kupírovaným stadfordšírem. Majitel ho vedl na krátkém vodítku. Přesně v momentu, kdy jsem je míjela, povolil pán vodítko svému psovi (nebo ho nezvládl). Stafordšír na vodítku se pochopitelně zakousl do mého devítiletého sedmikilového kavalíra. Pán byl v pododě. Opřel se o plot, a doporučil mi, abych sehnala kýbl vody.
2/ Další nebezpečí je venčení psů velkých plemen dětmi do 15 let. Především: malé děti do 10 let by neměly být samy se psem bez dozoru rodičů vůbec, ani v rodině, bez ohledu na velikost plemene. Děti do 15 let velká plemena prostě nezvádnou a mohou s nimi být bez dozoru rodičů leda tak na cvičáku pod dozorem instruktora.
3/ Lidé by měli vědět, jak se ke psům chovat – koexistují na této planetě tisíce let. Opět uvedu příklad: venčila jsem 4 kusy malých psů. Naproti mě šla rodinka – maminka, tatínek a 4 děti jako schůdky. Ledva nás spatřili, zapištěla maminka: „Pozor, psi“. S výjimkou tatínka začali všichni ječet, mávat do všech světových stran ručičkama a nožičkama a vyskakovat do vzduchu. Tím samozřemně přilákali smečku, která by si jich jinak nevšimla. Jedna fena přiblížila svůj čenich k bundičce jednoho kusu dítěte na vdálenost ca 10 cm. Ozval se okamžitý jekot, že jeden kus dítěte byl mým psem pokousán. Okamžitě jsem se hlásila ke své zodpovědnosti a trvala na tom, že odjet na pohotovost za účlem ošetření a spočítání případné fyzické a psychické újmy. Paní matinka schůdků byla mým chováním velmi, velmi zklamána.

1/ Dřív každé malé dítě vědělo, že kráva je nebezpečná zepředu a kůň zezadu. Jako dospělé se pak naučilo, že blbec je nebezpečný ze všech stran. Pokud někdo půjde úzkou chodbou, ve které je otevřená plechovka s barvou, půjde velmi opatrně, aby do ní nevrazil. Vůči živým tvorům tuto zásadu nedodržujeme. Opět příklad z praxe: Před cca 4 lety zakousl boxer v Hamburku malého chlapce. Byla z toho obrovská mediální kampaň. Náhle ustala. Důvod? Utracenému boxerovi našel veterinář při pitvě v hlavě polovinu tužky, kterou mu tam to něžné dítě nacpalo.
2/ Jako další problém vidím, že lidé si pořizují plemena, která jsou naprosto nevhodná k jejich časovým a bytovým možnostem a bez vyhodnocení povahy plemene – podle módy, nebo z finančních důdodů naopak bezpapíráky. V paneláku lze samozřejmě držet i německého ovčáka nebo bernardýna, ale majitel takového plemene se musí připravit na značné oběti, položené na oltář držení přískušníka takového plemene. Některá plemena pak ani v paneláku, ani RD držet nelze – opačném případě dojde k devastaci jejich povahových vlastností, a tedy vysoké potenciální nebezpečnosti takového psa (např. brazilský fila). Psi bez PP „po rodičích s PP“ zase pocházejí z rodičů, kteří pro svůj zdravotní nebo povahový handicap nebyli uznáni jako vhodní pro chov. Pro lidi s menšími finančními možnostmi je lepší volit křížence, než „psa bez průkazu původu po rodičích s průkazem původu“. Pokud je ale pes vybrán z útulku, majitel se musí časově a finančně připravit na to, že pes si ponese některé nepříjemné zážitky a zdravotní potíže celý život. Náklady na péči o takového psa mohou (ale nemusí) dosáhnout nákladů na pořízení psa s PP s dobrým zdravotním a povahovým základem.

Jako nejmenší problém vidím absenci košů na psí exkrementy v Neratovicích. Je to akorát dobrá výmluva pro ty, kteří mají kosti v břiše a jsou líní se pro psí hovno sehnout.
Zároveň si dovoluji připojit několik rad pro ty, kteří si chtějí psa pořídit:
1/ Zhodnoťte všechny své možnosti i možnosti rodiny. Přiznejte si věci, které zatloukáte před kolegy, soudedy, před svým životním partnerem i před berňákem. Pak zalistujte psím atlasem a vyberte si plemeno, které bude odpovídat Vašim požadavkům na povahu příslušníků plemene. V rámci Vámi zvolených požadavků vyberte to plemeno/plemena, které bude odpovídat Vašim časovým a finančním možnostem na péči o srst. Nejsou agresívní plemena, ale jsou plemena, která vyžadují větší nebo menší důslednost při výchově. Pokud není dodržena, náprava následků je nákladná. Příklad: Celý život miluji německé dogy, výživa tohoto plemene je v rámci mých finančních možností, péče o srst je nenáročná, požadavek na to, že doga musí být doma, nikoli v kotci rovněž splněn. Profese: musím být důsledný v zaměstnání vůči stavbyvedoucím i vůči protistranám, tudíž 8 až 10 hodin denně strávím hádáním. Důsledky toho si přináším s sebou domů. Závěr: Nemůžu si pořídit dogu, protože požadavky na to, že výchova dogy musí být důsledná, ale laskavá, nejsem schopen splnit. Otázka: je pro mě náročná péče o srst zatěžující nebo ne? Pokud ano, volím do paneláku např. francouzského buldočka nebo do garsonky krysaříka. Pokud nikoli, volím např. havanského psíka, kavalíra nebo pudla.
2/ Takto vyberu několik plemen. Po té navštívím mezinárodní výstavu psů, protože tam mohu uvidět všechna mnou vybraná plemena a zhodnotit, zda údaje, které jsem vyčetl z atlasu psů odpovídají mým představám. Jako selekce zbydou dvě nebo tři plemena.
3/ Dalším krokem je návštěva speciální nebo klubové výstavy vyselektovaných plemen. Mám uši a oči otevřené, poslouchám i drby a zejména se zajímám o zdravotní stav plemene.
4/ Plemeno a pohlaví (pes/fena) je vybráno. Upozorňuji, že s pořízením psa musí souhlasit VŠICHNI příslušníci rodiny. Je nutno zapomenout na sliby dětí ohledně venčení a krmení. V žádném případě nebudou splněny.
5/ Teprve pak oslovím chovatele plemene, které jsem vybral, objedu několik chovatelských stanic a vyberu vhodného jedince. Chovateli nevěřím ani nos mezi očima. Pokud má příliš naklizeno, nedůvěřuji. Pokud má příliš velký svinčík (odlišit od bordýlku) zdrhám a nenechám se uvrtat k humanitě, abych zachránil některou nebohou chudinku, tonoucí ve srač

- kách.
6/ Trvám na písemné kupní smlouvě, ve které bude uvedeno pleneno, datum narození a pohlaví štěněte, jména rodičů, čísla zápisu v plemenné knize, tetovací nebo čipovací čísla, data očkování a odčervení, kupní cena. Pokud klub provádí kontrolu vrhů poradcem chovu, musí být přílohou kupní smouvy i protokol z této kontroly. Pokud některým položkám nerozumím, nechám si je chovatelem vysvětlit a vysvětlení zapsat do kupní smlouvy. Samozřejmě, musí tam být uvedeno, že štěně obdrží průkaz původu a chovatel předá průkaz původu kupujícímu bez odkladu po té, co jej obrží z plemenné kinhy.
7/ Podpisem kupní smouvy na štěně a převzetím štěněte jsem uzavřel společenskou smlouvu na cca 10 let. Tato společenská smlouva je absolutní: Člověče, já Tě budu bezmezně milovat bez ohledu na to, jaký jsi a Ty o mě budeš pečovat.
8/ Prosím zájemce o pořízení psa, aby pořízení psa věnovali větší pozornost než pořízení auta. Ojeté auto je možno sešrotovat, ale psa nikoli. S autem člověk neuzavírá společenskou smlouvu. Se psem ano.