Karel
Před 36 lety se upálil Jan Palach
Palach vykupitel
S blížícím se 16. lednem bude opět připomínán Jan Palach, který se před 36 lety, v roce 1969, upálil v zoufalé snaze vyburcovat národ k odporu proti sovětské okupaci. Bude připomínán Jan Palach, protože byl první. Bude připomínán Jan Palach, přestože se již nikdo nikdy nedozví, zda se ke své demonstrativní sebevraždě odhodlal s chladnou hlavou a po zralé úvaze, nebo v důsledku mladického romantického poblouznění. Bude připomínán Jan Palach, protože byl první, a ti, jež jej následovali, budou zapomenuti, přestože jejich oběť byla o to větší, že měli před očima osud Jana Palacha a věděli, jak bolestná a strašná je smrt v plamenech. Snad jen Janu Zajíci bude věnována vzpomínka 25. února, až nadejde den výročí jeho sebevraždy upálením v roce 1969. Ale kdo si vzpomene na Evžena Plocka, který se upálil 4. dubna 1969 v Jihlavě? Kdo si vzpomene na Josefa Hlavatého, Miroslava Malinku, Blanka Nacházelovou, po kterých zůstalo jen jméno? A kdo si vzpomene na ty, po kterých ani to jméno nezůstalo? Přitom ani oni se nesmířili s okupací a nedokázali smýt toto ponížení jinak, než vlastním životem.
Ale Jan Palach byl první a tím si zajistil místo v dějinách. Přitom jeho oběť byla zcela zbytečná. Cesta, kterou Jan Palach zvolil, cesta sebeupálení, byla již od počátku odsouzena k neúspěchu. Sebevražda sama o sobě je celkem banální záležitost, sebevražda upálením je však něco jiného. Je to demonstrace, veřejné vyhlášení. Bezmezná bolest, se kterou je takový čin spojen, je symbolem oběti. Sebevrah dává víc než jen život, dává i svoji vůli, svoji duši. Sebevražda upálením je nejzazší oběť, víc nelze nabídnout. Jan Palach tak vlastně sám otevřel národu cestu ke smíření se s okupací. Kdo mohl nabídnout větší oběť než Jan Palach? Nikdo, víc již nejde dát. A přece se nic nezměnilo. Kdo tedy mohl po lidech chtít nějaké činy, když i ten nejodhodlanější byl zbytečný? Jan Palach tak svojí smrtí sejmul z národa vinu za, to že se bez boje vzdal svobody a smířil se s okupací. Přestože Palach na kratičký okamžik probudil v lidu vzdor, v konečném byly důsledky tohoto činu zcela opačné, než jeho strůjce zamýšlel.
poděkování
Děkuji za krásnou vzpomínku na Jana Palacha.
vzpomínka
Přistěhovali jsme se jako mnozí jiní do Neratovic v roce 1970. Někdy v roce 72, možná později, jsem čekala na zdejší gynekologii na prohlídku. Kdo pamatuje, nezapomněl. „Dalších šest“, vykřikla naštvaná sestra. Velela: do řady a hlásit jméno, narození, poslední menzes. O případném těhotenství tak věděli všichni a kdo neposlouchal, mohl vyslechnout verdikt nad „postiženou“ ženou z kabinky, kde bylo z ordinace slyšet úplně všechno. Vrátím se do té řady: najednou starší sehnutá ztrhaná žena vyslovila jméno „Palachová“. Všichni jsme ztuhli. I načepýřená sestra se zarazila a nasměrovala paní rovnou do kabinky, ač nebyla na řadě. Nebylo nám do řeči, hlavou nám jistě prošla myšlenka: panebože, máma, upálil se jí syn“. Kdo měl děti, otřásl se hrůzou, kdo ne, nedovedl si představit, co to je, ztratit dítě tak děsivým způsobem. Když měl Jan Palach pohřeb, styděli jsme se, protože jsem neměli odvahu a sílu se také upálit. Možná si takto připadali učedníci pod ukřižovaným Kristem.
před 45 lety, ne 36
Josef Ptáčník (22), pracovník ostrahy, Jirkov: „Jóó Palach. Teď v lednu má výročí, ne? Jan Palach se upálil na protest. Protestoval proti totalitnímu režimu. Komunistům. To si pamatuji ze školy, a táta mi o něm vyprávěl. “
Letos 45 let.
V době psaní článku ne. I tak je v něm chyba, v roce 2007 to od upálení J. P. nebylo 36, ale 38 let.
Palach a skutečnost
Protestoval proti totalitnímu režimu? Co to je za blbost? Protestoval proti okupaci Sovětskou armádou, ale neupálil se kvůli tomu, protestoval proti rezignaci nejvyšších představitelů, kteří, kromě Kriegela, zbaběle podepsali moskevské protokoly, které popřely Pražské jaro, přijaly „bratrskou pomoc“ SSSR a otevřely cestu k normalizaci, ale nepožadoval odvolání zrádců. Palach fandil Pražskému jaru pod vedením komunistů, i když byl se svými názory ještě víc vlevo než KSČ. Co požadoval v dopise, který před upálením adresoval Svazu československých spisovatelů? (!) Zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv (Zprávy byla okupační tiskovina tištěná v NDR, budící posměch používanými rusismy či germanismy, hned po distribuci, většinou byly listy rozhazovány z vrtulníků, se ve městech rozhořely stovky ohníčků. Zprávy byly vydávány do května 1969.
Bohužel, ahistorismus, čili posuzování historických událostí z dnešního pohledu, de facto přepisování historie, se stalo běžné v médiích, učebnicích, v televizi…ale hlavně je akceptován mládeží, která si neuvědomuje, že žije v podmínkách zkreslování historie, kterou podobně, ale ne tak intenzivně a na všech frontách jako dnes zkreslovali komunisté.
Nakonec nemusíme chodit daleko: vyškrábaný nápis na desce věnované polskými pracovníky (!) na neratovické kašně, odstraněný památník osvobození Rudou armádou (americká sem bohužel jaksi nemohla dojít…) u gymnázia, pomník u silnice za Lobkovicemi se změněným nesmyslným nápisem…
mluví mi z duše…
Mě sice bylo 25, ale cítila jsme to stejně…
„Pro mě jako šestnáctiletého studenta byl Palachův čin nepochopitelný, nezvládnutelný a děsný. Zároveň však divný. Divné byly jeho požadavky – na zákaz Zpráv, tvrdě stalinských novin, které v češtině publikovala okupační vojska – a zastavení drážďanské stanice Vltava, která špatnou češtinou také vysílala okupační stalinskou propagandu, a zrušení cenzury. (Většina lidí je nečetla a neposlouchala, pozn. A.S.) Dalo se očekávat, že úřady tyto požadavky splní? Jak vysvětluje ve svém příspěvku Jan Kavan, vládní činitelé poukázali na to, že to vůbec není v jejich moci. Neúměrnost mezi činem sebeupálení a Palachovými požadavky byla zvláštní. Nikdo neví, jaká byla jeho motivace.
A ještě jednu věc jsem si při Palachově smrti uvědomil. Na to, aby něco ve společnosti zarezonovalo, je potřeba pozornosti sdělovacích prostředků a zároveň určitého rozpoložení veřejnosti. Po Palachovi se upálili ještě Jan Zajíc a Evžen Plocek. Každá další smrt už byla zaznamenána s menší pozornosti. Kdo si jejich jména dnes ještě pamatuje? Kdo ví, že se na protest proti různým aspektům československé a české politiky upálili různí lidé i v devadesátých a nultých letech?
Palachova činu si česká veřejnost povšimla vlastně jen proto, jednak, že v médiích paradoxně ještě úplně nevládla cenzura. A dále, jeho čin ve veřejnosti rezonoval. Šokoval ji. Ale je chybné se domnívat, že by veřejnost k něčemu vyburcoval. Statisíce lidí přišly na Palachův pohřeb, ale to bylo tak všechno. Pak začaly prověrky.
Mám pocit, že Palachův čin zarezonoval ve společnosti především proto, že národ byl už tehdy v depresi a Palachovo upálení tuto depresi jen prohloubilo. Mám velké pochybnosti, že jeho čin mohl cokoliv změnit, a to musel vědět každý soudný člověk. Lidi si jen začali říkat: Vidíte, nedá se nic dělat, jeden mladý člověk se upálil a stejně to není nic platné.
Neměli bychom z pohledu doby, která je úplně jiná, přistupovat k jeho činu necitlivě a znásilňovat ho vnucováním falešných kýčovitých významů. Palachovu činu dodnes nerozumím a není etické ani férové vytvářet mýty, jakože se Palach vlastně zasloužil o pád komunismu, anebo že se kristovsky „obětoval za národ“.
Vhodnější by asi bylo mlčení.“
- See more at: http://www.blisty.cz/art/71821.html#sthash.41gX4XM4.dpuf