Anna Spěváčková, autorka webu
Realita dneška
Nemám ráda e-maily, které mi přicházejí ze všech koutů republiky a nejsou mi vůbec k ničemu. Prohlížím bezcenné obrázky, čtu prázdné texty, pokud je hned nesmažu. Prosím adresáty: neposílejte mi je, ale oni mi chtějí udělat radost nebo někdo neznámý je nabádá, že budou uvženi do neštěstí, když je okamžitě nerozešlou dalším „přátelům“. Jen občas najdu text, kterým mě osloví někdo neznámý a přece blízký. Tak jsem vám ho sem vložila:
Realita dneška
Ryba, jídlo žebráků, se stala lahůdkou. Kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za
sladké přesycené břečky. Rohlíky se scvrkly o polovinu, kyselé mléko se nedá doma vyrobit,
protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou neudržíte v ústech.
Všechno, co bylo kdysi opravdu dobré, co mělo svou hodnotu – tradici, jsme vlastně vyměnili
za šmejdy v drahém obalu.
Jsou i dobré věci. Jen je jich čím dál méně a je třeba je pořádně hledat. Hledat, přemýšlet,
číst nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci vidět, pokud jsme si nepřibalili lupu.
Ulice se nám zaplnily obyvateli z Číny, Taiwanu či Vietnamu. Přes reklamy si nevidíme
špičku nosu. Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.
Žijeme v pomyslném blahobytu. Máme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino,
DVD, PC a stále nám něco chybí. Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým už člověk
přestává rozumět a vyznat se v nich, je přímo nemožné. Kamery nás sledují na každém kroku.
Kdekoliv se hneme, jsme pod kontrolou. Všechno je evidované, zaznamenané a všechno pro
naši „bezpečnost.“ Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail,
každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem. Kdykoliv se dá
vybrat z archívu jako zbraň, která je připravená na okamžité použití proti nám. Zajímavé je,
že i při takovémto špiclování dochází k trestným činům o jakých jsem neměl v minulosti ani
potuchy. Drogy, přepady, násilí, vydírání, vraždy se staly běžným průvodním jevem této
svobodné doby. Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé
instituce, jako banky, mobilní operátoři a pod., požadují.
Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil. Můžeme vidět žebráky,
kterým trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou láhví, či noblesní hotely pro psy
i s vlastní www stránkou, lékařem a kadeřníkem. Můžeme sledovat složité operace svých
psích miláčků přímo na internetu.
pokračování
A pokud se nám náhodou náš drahý psík ztratí, okamžitě
se o něj postarají v útulku i s lékařskou pomocí. Když se však ocitne na ulici člověk,
nezakopne o něj ani pes. Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny.
Kde se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata člověčenstva? Kde je něco víc, než jen
strohé konstatování? Hrůza, co se tu událo za těch dvacet roků. Vytratila se láska,
porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.
Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát na zadek
vlastnímu dítěti, pokud nechceme mít problém s úřady. Sledujeme stupidní, nehodnotné
televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině nevědomých
a možná i nevidomých lidí. Ale co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, bez
toho, aby jí byly podsouvané podobné stupidnosti?
Pokud je toho málo, můžeme shlédnout Superstar a tam nás pošlou veřejně do řiti i s
posměšným komentářem. Nádhera a díky, za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám za
laciný peníz podsouvají jako duševním mrzákům, některé televize.
Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde se kouřit vždy mohly. Okrádají nás
jako malé děti na písečku a z každé prodané krabičky nám jednu-dvě vytáhnou už před
prodejem.
K lékaři chodíme s platební kartou, či s peněženkou v ruce, bavíme se jako roboti, když
jeden vypráví o životě a druhý hledí do počítače.
Formulky, nacvičené fráze, které nemají s našim skutečným lidským nitrem a
přesvědčením nic společného. Letáky, kterými jsou ucpané schránky našich domovů, nás
lákají do obchodů. Dobře nás neprosí, abychom nakoupili právě u nich. Když jsme však
zaplatili, „u nich“, nestačíme se divit, jak musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky. Hned je
jasné kdo je tu pánem a kde jejich zdvořilost skončila.
Můžeme říkat svůj názor. Svobodně, demokraticky se /občas/ vyjádřit. No, k čemu to je,
když nám to není stejně nic platné. Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není
jistý zítřkem. Nejsem sám, komu to všechno už začalo vadit.
Někde se stala chyba – velká chyba, které náprava bude trvat dlouho. Onemocněl nám svět
a my, ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! Socializmus nebyl dobrý, ale takováto
demokracie, není o nic lepší.
Možná až nástup duševních chorob, depresí, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás
položí na kolena, když to už přestaneme zvládat.
dokončení
A co dál?
Mám dost svobody tohoto typu, svobody, která se svobodou nemá nic společného.
Svobody, kterou si nedokážeme užívat, protože je víc proti nám, než pro nás. Je tak
okleštěná zákony a zároveň otevřená nepravosti, zločinu, podvodům, že její existence mi
připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mně.
No a závěrem? Nechybí mi už reklama, která mě v té západní civilizaci tak okouzlila.
Nechybí mi ani západ, o kterého ideách jsem tolik toužil, chybí mi jen jedno:
chci ještě potkat člověka – přítele. Chci se ráno probudit a celým srdcem se těšit novému
dni. Chci mít kolem sebe upřímné lidi, jak tomu bylo dříve. Chci potkat kamaráda,
kterého první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale bez falše mě poplácá po
zádech:
„Jak se máš? Jak žiješ? Zajdeme si sednout?“ Kamaráda, kterého v polovině debaty
nevyruší zvonění mobilu a bude muset odejít. „Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že
pokud bych ho nevzal, mohlo by mě to stát práci.“
Ne! Věřím, že ne! Ale ovládl nás strach a v tom strachu žijeme svoje každodenní životy.
To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, pokaženého světa.
Nemluvím o listopadu, ten přijít musel, ale o tom, co všechno sem s listopadem vkĺouzlo.
Dalšího pokusu, který přijde, když se to celé nebude dát udržet, se chvála Bohu nedožiju.
Dokdy bude člověk hledat své místo?
Stručně.
Ztráta perspektivy. Blíží se doba, kdy euro-atlantická civilizace bude vystřídána jinou, třeba asijskou. Tam je továrna světa, tam je nejvyšší porodnost a, na rozdíl od našeho kocourkova, velmoc jako je Čína řídí, odborníci.
co se děje s konkurencí???!!
Že by to škrabákovo „podnikání“ taky skončilo???!!
Bravo!!!!
Moc hezky jste to uzveřejnila pani Spěváčková, bravo!!!!! Ja Vam tleskam!!!!! Dnešni zkaženy svět plodi same zmetky, kteři se pak derou do funkci a jde jim jen o penize!!!! Kolikrat za den člověk uděla dobry skutek???? Mě babička učila – každy den vykonej alespon jeden dobry skutek. A snažim se to dodržet. A nedavno když sem v Praze chtěl pomoc slepci přez přechod tak se bal, že ho chci okrast!!!!! Tak daleko dovedli moralku mistni mocipani – že kdo chce druhemu pomoci je podezřely, protože neni normalni pomahat!!!! Nebo dřiv, pamatuju jak maminka když ji chyběla mouka nebo vejce nebo něco, tak zašla za sousedem a ten ji to dal. Dnes???? Jak by se tvařili lidi, kdyby u nich někdo zazvonil, jestli nemaji vejce???? Nebo vylety společne? Pamatujete jak jsme cestovali společně, družně? Dnes? Každy sam, nejradši se s nikym nikde nepobavit. Předloni jsem byl v Caorle, bylo tam spoustu neratovaku ale že by se tam družili? Ne, každy si žral svou pizu a na slušny pozdrav odvětil Co chce ten debil!!!!!! Nebo v Berlině jak jsou alternativni komunity tak byznysmeni je vyhaněj z domu, rušej tam zahradky, protože potřebuji přistavit obchody a mit velke vylohy… Kde je misto pro lidskou soudržnost???? Kapitalisti změnili naš svět v honbu za žradlem a autama, hlavně mit na stole řizek a lepši auto než soused. Misto toho byste si měli pujčovat navzajem a duvěřovat!!!! Nebo jste jen zviřata?????!!!!!!!
hrůza
..a že toho přečtu..No z výše psaného mi jde mráz po zádech. Je to kruté, ale smrtelně pravdivé čtení. Děkuji, paní Spěváčková.
P.S. Jestlipak by si to mohly třeba děti ve třídě dát na Vývěsku
..a to navíc žiji v Neratovicích..