sociální dávky

Tyhle moudrosti nemám od sebe, ale od babičky mého manžela, která se narodila za Rakouska-Uherska, tehdy prý bylo nejlíp. Zažila 1. světovou válku, to se ženám a dětem vedlo moc, moc špatně, krizi, co prý zas nebyla tak hrozná, druhou světovou válku, poválečná léta, komunistický převrat, měnu v 53, kdy přišla o veškeré úspory, zlá padesátá léta, kdy plakala u rozhlasu během politických procesů a třásla se strachem, kdy přijdou pro jejího zetě, krásná šedesátá léta a pak zemřela ve věku 86, možná sedm. Byla to moudrá žena a tvrdila, že každá velká krize končí válkou. Také to, že generace, která nezažila válku ani z vyprávění, nerozezná její blížící se příznaky a vítá ji s nadšením. Tak nevím, mohla by se pro tentokrát splést. Už kvůli mým vnoučátkům.

Možná byla opravdu šťastná, doba byla jiná. Konec devatenáctého století a začátek dvacátého do vypuknutí 1. světové války byl u nás v rámci Rakouska -Uherska velmi stabilní. Lidé měli vztah k půdě, k místu, kde žili, byli věřící, rodina držela pohromadě, lidé byli skromní a životní úroveň kromě těch opravdu chudých byla dosti vysoká. Bylo co jíst a jídlo bylo kvalitní (ne jako dnes náhražky). Samozřejmě, že lidí byli v porovnání s dneškem velmi velmi skromní, stačilo jim základní ošacení, jídlo, střecha nad hlavou. Ale přesto, maminka vzpomínala, jak pravidelně chodili na sachr do vyhlášené kavárny. Dnes by si to rodina nižší třídy se čtyřmi dětmi nemohla dovolit. Myslím, že hlavní byla jistota, kterou lidé pociťovali, věděli, kam patří, co si mohou dovolit a pokud nenastala nějaká nepředvídatelná událost (úmrtí rodičů a pod.) měli celkem představu, jak budou žít v budoucnu (kdyby tušili, že bude válka!). Tohle znám z vyprávění mé maminky (ročník 1903, byla vídeňská Češka) a ráda vzpomínala na své dětství ve Vídni. Moje babička byla samozřejmě v domácnosti – měli čtyři děti (při porodu pátého zemřela), dědeček byl čalouník, ale byl schopen uživit početnou rodinu, český řemeslník neměl potíže sehnat práci. Dnes jsou rodiny rozptýlené, vazby narušené nejen v rodině ale i mezi sousedy, chybí pocit jistoty, nikdo neví, kdy jim za barákem postaví hypermarket nebo dálnici, kdy je vyhodí ze zaměstnání, kdy skončí pod mostem. (Samozřejmě se tato nejistota netýká třídy boháčů, čili tzv. elity). Není možné se dovolat spravedlnosti, panuje bezpráví, vítězí ti, kteří mají moc a peníze. Což vyplývá jedno z druhého. A tady v Neratovicích je to o to horší, že zde většina lidí nemá kořeny, chybí tradice a pocit sounáležitosti.

Tak je zveřejňujte vy zde na nerátkách. Je zde svobodný prostor pro všechny příspěvky. Neznáme obsah stížností, které chodí na radnici, na některých webech měst je najdete. Ono to má určitý význam: když jsem si chodila stěžovat na odbor správy majetku na pořádek, vždy jsem slyšela z úst úřednic:"Ale PANÍ Spěváčková, nikdo si na nic nestěžuje, jen VY!!!!!!!! Kdyby se stížnosti zveřejňovaly, viděli bychom, kolika lidem vadí spousta věcí! Zveřejňovat stížnosti je možné, není to tajné, se souhlasem lze zveřejnit i celé jméno stěžovatele bez anonymizace.
P.S.: Jen malou otázku: odpovídají vám z radnice na vaše připomínky? Děkuji.