|
|
| Jméno: | Anna Spěváčková, SPD |
| Datum: | |
| Titulek: | úvaha | |
| Tak jsem se dnes připojila k povodňové turistice. Pěšky z Libiše k mostu do Mlékojed a pak pohled na rozvodněné Labe. Nebyl to můj první pohled. V roce 1997 jsme jeli do Olomouce na dovolenou a byli jsme svědky zatápění Olomouce. Byla to síla. Do to doby nikdo netušil, jak vypadá hodně velká povodeň. Pamětníci už vymřeli, poslední velká povodeň byla v roce 1946, a teď se psal rok 1997. A ta stála za to. Lidé nevěděli, jak se mají chovat, že musí s nejdůležitějšími věcmi utéci pryč. Jenže oni čekali, až se jim zatopí přízemí, pak 1. patro a nakonec skončili na střeše, odkud nebylo úniku. Nebýt vojáků s vrtulníky, utopili by se. Tenkrát ještě byla branná povinnost a ti kluci byli šťastní, že jsou užiteční. To dnes mladým chybí. A to je právě generace, která povodeň nezažila (rok 2002) a na valící se Labe hleděli jak telata na nová vrata. A Labe se doopravdy valí. Tak uvidíme zítra, ještě je spousta vody nahoře v horách. |
|
|
