| Jaký div, že odsouzení v samotě rychle odcházejí? Pokoje plné kytek, obrázků, oblíbených věcí a rodinných návštěv známe jen z amerických filmů. U nás ty konce jsou v lepším případě s bezvadnou lékařskou péčí, ale žádná hitparáda to není.
To jsou ty životní paradoxy. Mladé a moderní podporujeme dotacemi a miliony navíc. Cyklostezky a elektroauta, startupy, inkluze dětí, migrace, zahraniční mise a bezedná kapsa klimatické krize si pokaždé zaslouží obrovské rozpočty, ale na konce našich dní už peněz nezbývá.
Kdekterá strana se zaklíná mladou generací, samoživitelkami a byty pro mladé, zatímco domy pro přestárlé a místa pro umírající opomíjejí, ačkoliv velmi brzy se poměr mladých ku starým dramaticky změní. Bytů a cest pak bude víc než dost, ale sociální lůžka chybějí už dnes, a personál k nim aby odměňovali zlatem.
Všichni tady chceme být do sta let, s mladistvou tváří a v moderním oblečení věříme, že právě nás smrt s kosou a samota v eldéence věru nečeká. Ale co pro to, milí čtenáři, politici, státníci, sousedé, přátelé a příbuzní, skutečně děláme?
Jistě. Jsme-li nemocní, bojujeme o každý den navíc. Ale spíš než usilovat o co nejdelší život ho máme prožít plně až do poslední minuty, protože důležitý není celkový počet našich dnů. Lidský život přece není maratonský závod, v němž se počítá každý kilometr. Kam se ztratila kvalita života, v němž by se člověk radoval a užíval si každého okamžiku, dokud si pro něj nepřijde Smrt?
Žít s vědomím smrti
Zapomněli jsme žít s vědomím smrti, až musel přijít koronavirus, aby nás vrátil zpět do reality? A přece příklady životů s absolutním naplněním můžeme vidět kolem sebe neustále. Zajděte do kina na dokument Karel a v něm uvidíte, jak si ho náš nejzlatější slavík užíval do poslední chvíle.
Ty drásavé záběry Miloše Zemana i vše, co se teď kolem něho děje, jsme nejspíš už akutně potřebovali. Ano, ukázalo se, že král je nahý a každý z nás zemře. V dnešních podmínkách to skoro určitě nebude vlídné prostředí ani důstojná smrt.
Nová vláda s unikátní parlamentní většinou by měla zapomenout na módní nepodstatnosti a kdejakou zpovykanost a namísto nich se zabývat věcmi nejvyšší důležitosti: kvalitou životů těch, co si své odpracovali a jejichž život končí. Zaslouží si, aby se i důstojně uzavřel. Už jenom proto, že dříve či později se ten neúprosný konec dotkne úplně každého.
|
