| A.S.: Místo parkovacího domu bychom potřebovali dům s pečovatelskou službou. Jenže vykládejte to vedení města...
Napsala Daniela Kovářová: Důstojné konce, nejen ty prezidentské
Umřeme. Já, vy, Miloš Zeman, naši sousedé, lásky, nepřátelé i naše děti. Dříve nebo později, znenadání, anebo po dlouhé nemoci. Teď jde o to, jaké ty naše konce budou.
Sledujeme převoz starého nemocného muže do nemocnice i debaty, které ty konce doprovázejí. Je ještě naživu, nebo už odešel na půl cesty? Dokáže vnímat, reagovat, mluvit, dávat pokyny, vyslovovat přání? Co snídá, obědvá, večeří? Bolí ho něco? Jak se mu usíná? Je někdo u něj, když se probouzí? Přál by si to? Nebo nepřál? Přeje si vůbec ještě něco?
Hysterické reakce jeho okolí i politiků vypadají jako ukázky z amerických filmů s prvky absurdního dramatu, akčních scén, cynické komedie, hororu či sci-fi. Cožpak jsme ve válečném stavu, aby bylo zapotřebí prezidentské rozhodování ve vteřinách?
Očekáváme, že Miloš Zeman nasedne do stíhačky a v čele blanické armády vyrazí střílet na mimozemšťany? Opravdu chceme vědět vše o zdraví nemocného do sebemenších podrobností? To v nás nezbyla už ani špetka úcty a ohleduplnosti? A z druhé strany: nemohla hradní kancelář současnou situaci předvídat a předejít tomu blázinci seriózní pravidelnou informací?
Otázky, které se v těchto dnech honí hlavou každému, kdo sleduje veřejné dění. Někteří se zvědavostí, jiní s obavou. Někdo prezidentovi s hyenismem sobě vlastním přeje smrt, jiný sleduje vlastní zájmy, další se třese na jeho pravomoci. Někdo se modlí za něj a jiný za sebe a za tento stát. Většina ostatních myslí na vlastní konec a na konce svých bližních.
Přáli bychom si, aby nás národ, soused, rodina a známí viděli v tomto stavu na televizních obrazovkách? Přáli bychom si takové dny? Nechceme myslet na smrt, a přitom je s námi v každé vteřině. Odmítáme se na ni připravovat, a přitom je jedinou jistotou, která nastane.
Připrav se, zemřeš
Prezident Miloš Zeman a jeho odcházení nám ukazuje další tabu: přejeme si umřít rychle a bezbolestně, ve spánku či doma s rodinou. A přece většina z nás umírá nedůstojně sama a u cizích. Žijeme své pyšné rozmařilé životy, dokud jsme plni sil a aktivity. Když přijde konec, nic velkého ani vzrušujícího to není. Hadičky, ticho, přístroje, pleny, kontroly sester, diety, kašovitá strava a minimum zájmu, aktivit a zajímavostí.
Těm na odchodu jsme dokonce přednedávnem nařídili domácí vězení se zákazem návštěv. |
