Bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít.
To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mu mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A dělám to. Dělají to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem a vždycky jsem si myslel, že je věcí mého svědomí, komu chci pomáhat. A pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomoci nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.
Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.
Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům. |