Jízda po klávesnici

Už jsem mnohokrát psala o Mánesově ulici (kdo ji neumí lokalizovat, navazuje na zadní obchvat za trojkou školou směrem k Vojtěšské ulici). Nejprve jak bude rekonstruována za kus pracky medvěda v ceně několika milionů, kterou si vydobyl na ostatních poslancích v parlamentu svými zásluhami exposlanec Morava, pak následovala reportáž z otřesné rekonstrukce silnice a chodníků, posléze doplněna zprávou o zbytečné opravě povrchu silnice a nakonec informacemi o neuvěřitelném stavu komunikace. Pak firma dlažbu přeložila a po několika měsících je povrch v ještě katastrofálnějším stavu.

Nedá mi to, abych se znovu k této ulici nevrátila, neboť kdykoli jí projíždím, nejen že mi v kostce připomíná, jak se v tomto městě hospodaří s veřejnými prostředky, ale je esencí všech staveb a akcí, které se, jak říká moje kamarádka, zrovna nepovidly.

První chybou na kráse je už volba povrchu silnice. Nikdy jsem nepochopila (ale pochopila, byly v tom jiné zájmy, než snaha vybudovat doboru a kvalitní silnici), jak je možné, že místo asfaltové silnice byla zvolena právě zámková dlažba, která je drahá, hlučná a při námraze neuvěřitelně kluzká. Další chybou byl výběr firmy, která silnici ze zámkové dlažby neuměla postavit, ale přesto byla ve výběrovém řízení vybrána.

Výsledek je po roce katastrofální. Nemá cenu líčit, jak se jezdí po vystouplých uvolněných kostičkách, protože jízda velmi věrně připomíná jízdu po klávesnici počítače. Kdo nezkusil, neuvěří.

Možná, že se na jaře město probudí a donutí stavební firmu, aby povrch na vlastní náklady sejmula a nahradila asfaltem. Ale moc tomu nevěřím, spíš se bude neúspěšně válcovat a sypat pískem nebo kostičky opět překládat. Ale jak už jsem přečasto psala: necháme se překvapit.