Dnes odpoledne jsem se vydala na obhlídku náhradní cesty do Mlékojed, která byla údajně vytvořena městem místo opravované lávky. (Železnice - SŽDC prý náhradní cestu nepřipravila a město to muselo udělat za ni). Nyní podrobně popíšu, co jsem na vlastní oči viděla (prý existují fotky, ale bohužel, nemám je k dispozici).
Přešla jsem přes přejezd a vydala se cestičkou napravo podél tratě směrem k mostu. Musím dodat, že jsem vedla kolo. Jet na něm by byla sebevražda. Nikde neviselo upozornění, že cesta je obtížně schůdná pro seniory, invalidy a špatně se orientující osoby. Nedovedu si představit, že bych s malým dítětem za ruku nebo s kočárkem,.
Cesta byla od počátku špatná. Musíte se vyhýbat pražcům, všude štěrk, pak narazíte na vyčnívající kus panelu (stačilo ho sbíječkou odstranit), o kousek dál z cesty vyčnívá velký kus jakési netkané textilie, používané na ochranu okolí trati (nebyl by problém ji odstranit). Pocit bezpečnosti má asi dodat směrem ke kolejím vztyčená řada prken s nataženou umělohmotnou páskou. Ale to jsem netušila, co bude následovat.
Při vstupu na most mě obestřela hrůza. Zábradlí lávky na levé straně mostu je tvořeno ne blízko sebe umístěnými tyčemi, jako na pravé straně, ale od sebe poměrně vzdálenými svislými sloupky, mezi kterými jsou umístěny dvě vodorovné kovové tyče. Jedna uprostřed zábradlí, druhá nahoře. Tyče a sloupky vytváří poměrně velké prázdné čtverce, kterými do dvanáct metrů pod mostem proudícího Labe klidně může propadnout dítě, jež se nakloní nad vodu nebo třeba spadne s odrážedla a překutálí se přes nechráněný okraj lávky. Nad podlahou lávky není nic, co by bránilo sklouznutí z mostu do vody. Naskočila mi husí kůže při představě, že bych zde šla se svou neposednou malou vnučkou. Přes druhou půlku mostu už bylo napnuto králičí pletivo, zřejmě lidé protestovali a dožadovali se nápravy. Jenže první půlka mostu zeje nad mohutnou řekou bez ochrany. (Zlí jazykové tvrdí, že víc levného pletiva už Kostřík neměl). Za lávkou katastrofa pokračovala. Prostřený koberec měl zřejmě překonat jakési zrádné místo, napravo kousek od kolejí bránil vstupu dřevěný sloupek s páskou. Opět místo krajně nebezpečné, když si uvědomíme, že se zde prohánějí vlaky kousek od lidí bez omezení rychlosti. (A to ještě řada z nich došla k opravované lávce a pak zjistila, že jde špatně a tak zamířila přes koleje na druhou stranu.)
Pak jsem stanula nad příkrým srázem cesty dolů pod trať. Byla sice vysypána jakýmsi štěrkem, ale před tím to místo bylo mnohem příkřejší, tvrdili kolemjdoucí, prý ho tam navezli až po bouřlivé reakci obyvatel Mlékojed.
Dolů bych to zvládla, stačí prý zmáčnout brzdu, jak mi radila jedna paní, ale nahoru bych to nezvládla. Takže moje cesta skončila nad svahem a šla jsem chtě nechtě zpátky. Nedovedu si představit, jak tudy chodí staří lidé s nákupy, s kolem, s berlemi, matky s kočárky....
Ale vždy se najde někdo, kdo si neuvědomí, že obyvatelé Mlékojed platí daně a mají právo od města požadovat bezpečnou cestu do svého bydliště. Třeba kyvadlovou dopravu autobusem z obce do města a nazpátek. Jenže jak se vyjádřila starostka, bylo by to drahé. (Ano, bylo, ale kdyby se sečetly odměny za poslední roky, mohli by se obyvatelé vozit kočárem, nebo peníze co vyletěly oknem za zbytečné revitalizace a regenerace...) Autobus odveze děti jen ráno ze vsi do města, ale nazpátek se musí dopravit samy.
„Musíme si zvyknout“, pravil mi jeden starý muž. Stejnou větu prý vyslovila starostka, když se přišli obyvatelé Mlékojed informovat na opravu lávky. Prý se s nimi nebavila a prakticky je vyhodila z kanceláře.
Mimochodem, radnice se údajně dozvěděla o opravě lávky ve středu. V pátek (opět údajně - záleží na tom, kdo vám informaci sděluje) se mlékojedští nějak dozvěděli o chystané akci, zpráva zřejmě „unikla“ z radnice. V úterý byla lávka uzavřená. Město mělo dost času se na opravu připravit, kdyby ovšem diponovalo funkčními a pohotovými technickými službami, které by město řídilo a mohlo je úkolovat. Jenže zprivatizovaná a paušálem placená 1. polabská je v tomto případě na nic. | 
