Jak vypadají Zálezlice půl roku po povodni? Protože jsme se doslechli, že obyvatelé
vesnice nesložili ruce do klína a snaží se vesnici znovu vybudovat, jeli jsme
se do Zálezlic podívat.
Pouze věž kostela dosvědčuje, že jsme správně v Zálezlicích. Místo zbořenišť
holá pláň narušovaná kostkami obytných buněk. Lev v parku před kostelem přežil
povodeň, ale větev ulomená vichřicí odloupla hranu podstavce. Pár domků, které
možná vydrží. Když si srovnáte fotky ze srpna, uvidíte ten rozdíl.
Symbolem obnovy vesnice je určitě autobusová zastávka uprostřed návsi. Vypadá
opravdu jako z jiného světa. Je celá pestře pomalovaná. Vodníci se vesele umívají,
ryby plácají ocasy, podvodní svět ničím nepřipomíná neblahé události letošního
léta.
Hned vedle zastávky se tyčí vánoční strom. Hlásá celému světu: "Zálezlice
žijí a budou žít dál!" Vedle bývalé školy se červenají střechy nových domků.
Strom má pravdu. A tak jedeme dál.
Složitými cestami se kolem vltavského kanálu dostáváme až do vesničky Vrbno.
Zatímco Zálezlice se probouzejí do nového života, Vrbno je mrtvá vesnice.
Naposledy jsem podobnou viděla v pohraničí, dvacet let po odsunu Němců. Jakoby
nešlo o podobnost čistě náhodnou, zaznamenávám nad vchodem do mrtvého domu německý
nápis. Vedle kostela fara puklá vejpůl. Stará zatopená škola. Promáčené opuštěné
statky, z dvorů se ozývá jen štěkot psů. Dům s nápisem: "Na prodej".
Kdo si koupí mokrou zabahněnou budovu? Za vesnicí, která byla celá pod vodou,
hřbitov. Kousek pod ním pomník padlým v první světové válce. Vše na kopci. Mrtví
musejí zůstat v suchu. Anděl s palmovou ratolestí hledí do údolí a hlídá dílo
zkázy.
Vracíme se mlčky zpátky. Projíždíme Hostínem, Brozánkami. Všude stejný obraz.
Mokré domy, tmavá zející okna přízemí, povodňové čáry, prázdné plochy po zbořeništích,
na některých obytné buňky. Bezútěšný pohled.
Za Mělníkem zahýbáme na Záboří. Před pár týdny zde pokračovali ve stavbě nových
domků. Už zdáli vidíme červené střechy, přibyla okna, ještě kousek a bude zde
stát čtyřicet dvojdomků pro "bezdomovce".
Ti zatím bydlí na kraji staveniště v "buňkovně". Řada buněk spojených
dohromady má na dveřích poštovní schránky, jmelí, věnce, v oknech svícny, nad
buňkami složitý les antén. Před řadou buněk vánoční stromek a z magnetofonu
pod ním se linou koledy. První buňka je "obecní úřad". Jako mašinka
a za ní vagónky.
Jedna z obyvatelek mě zve na kus řeči. Nabízí punč nebo becherovku. Ale zima
už je neodbytná, prolézá do všech koutů těla a tak se těším do tepla domova.
S díky odmítám pozvání a přeji šťastný nový rok. Najednou si uvědomuji, že nám
nic nechybí a že si musíme vážit všeho co máme, protože jsou na tom lidé velmi
špatně.
| 
