U nás v Neratovicích jsme šli ještě dál. Nevymazáváme vzpomínky, ale přímo likvidujeme každé svědectví nepohodlné minulosti.
Jediné pomníky, které bez úhony přečkaly likvidační mánii nových mocipánů, jsou pomníky padlým v první světové válce. Největší je v Neratovicích v zanedbaných Kostomlatského sadech, kde se scházejí tamní občané; je běžné, že na pomníku stojí láhev od alkoholu a kolem se povalují další. Opravdu pietní místo. Druhý je v Mlékojedech u křižovatky u rybníka umístěný v celkem pěkně upraveném prostoru, vedle něj je pochován vojín Rudé armády, jeho hrob byl oplocen a na tabulce bylo jméno. Jenže časem byl zpustošen; prý bude zhotovena pamětní deska a zasazena do pomníku. Nevěřím tomu. Další je v Lobkovicích mezi stromy na návsi před kostelem, třetí v Byškovicích před budovou školy, obklopen ubohými thujemi.
Další pomníky měly krutější osud. Po převratu zničeho nic zmizel pomník s rudou hvězdou stojící naproti gymnáziu, byl zřejmě věnován osvobození Neratovic Rudou armádou. Nikdo neví, kdo dal pokyn k odstranění pomníku. Nová ředitelka gymnásia či jeji švagr, popřevratový starosta Roith, aby se nová mládež nemusela dívat z oken na rudou hvězdu? Nikdo se k činu nepřiznal a v době absence studu ani nepřizná. Dnes po něm zůstal jen travnatý ovál a pár laviček.
Další pomníček na výšině za Lobkovicemi byl také věnován osvobození Neratovic Rudou armádou, bylo to 10. května 1945. Ten byl nahrazen kamennou deskou s nápisem: Památník národní revoluce 5.- 9. 5. 1945. Zvláštní označení květnových dnů, 5. května vypuklo pražské povstání, ale o žádná národní revoluce neexistovala. Ani tady nevíme, kdo dal podnět k odstranění. Zřejmě to bylo rozhodnutí tehdejší vládnoucí skupiny zastupitelů.
Pomalu a jistě se přestává mluvit o osvobození Rudou armádou, když tak to byli jedině Američané, nikdo jiný. O sovětských osvoboditelích se ve slušné společnosti nemluví, pokud by přece jen někdo chtěl připomenout jejich oběti, bude okamžitě urážlivě označen za komunistu. Předpokládám, že časem postavíme v Neratovicích pomník našim americkým osvoboditelům.
Asi proto není připomínán tragický nálet amerických letadel dne 22. května 1945 na Neratovice a Libiš. Výsledek 52 mrtvých, 19 zraněných. Chyběl jeden měsíc a šestnáct dnů do konce války. Kralupy dopadly hůř. Zdevastované město, 145 mrtvých lidí. Nejmladší roční dítě, nejstarší devadesátileá žena. Kralupy na své mrtvé alespoň vzpomínají, mají i desku na kostele. Neratovice zachovávají mlčení, žádné vzpomínky, žádná deska.
Z náměstí zmizel i obligátní Lenin, jeho odstranění bylo ovšem mnohem nápadnější, takže se zachovala i fotodokumentace. Prý je uložen na dvoře 1. polbaské, ale spíš ho někdo prodal.
Největší paradox bylo vyškrábání desky s věnováním polských pracovníků, kteří za minulého režimu stavěli ve Spolaně chemický provoz. V Neratovicích se cítili dobře, spřátelili se i s pracovníky Spolany a tak občanům města věnovali na památku ne příliš vzhlednou betonovou kašnu, která ale v létě zvlhčuje vzduch a děti se v ní rádi koupou. (Stačilo by ji natřít, obložit nějakými kamínky, prostě udělat z ní hezkou věc). Kdo ví jaký pitomec nechal iniciativně vyškrábat nápis na kašně, aby zahladil vše, co připomíná minulý režim. I pracovité Poláky. | 
