Od svého vzniku před patnácti lety se naše sdružení snaží ve městě zachránit co nejvíce stromů, kterých víc ubývá než přibývá. Někdy se nám podaří kácení odvrátit, většinou je město povolí.
U soukromých majitelů se často setkáváme se smyšleným důvodem ke kácení. „Máme strach, že strom spadne“, „Strom narušuje statiku domu“, „Zpúsobuje alergii“ apod. Mnohdy předkládají projekty jako důkaz, že strom bude stát na místě stavby, ale dům pak stojí o kus dál. Často je to jen záminka, jak se dostat ke dřevu. V případě Libiše majitel pozemku, na kterém rostlo deset stoletých dubů, tvrdil, že na pozemku nikdy stavět nebude. Dnes se na pozemku červená dům, majitel potřeboval část pozemku prodat. Protože bylo zřejmé, že duby mu nepovolí pokácet, rychle je nechal pořezat. Byly to jedny z nejkrásnějších stromů v okolí. Často je také důvodem snaha přebudovat krásnou zahradu s ovocnými stromy na „moderní“ styl - fádní trávník se hřbitovnimi thujemi kolem.
Když shledáme důvod ke kácení za nevěrohodný nebo nezávažný a město kácení povolí, máme možnost se odvolat ke Krajskému úřadu, ale ani tehdy není vždy vyhráno.
Nedá se říci, že by město bylo vstřícnější k našim připomínkám než soukromníci, mnohdy funkcionáři i někteří úředníci berou náš nesouhlas jako zásah do svých pravomocí a za každou cenu se snaží stromy odstranit jako v případě lipového stromořadí.
Neštěstím je propojení státní správy a samosprávy, kdy jeden úředník o kácení požádá a druhý ho povoluje, ale oba jsou podřízeni radě a starostce. A platí: koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Poslední případ, který jsme projednávali, byly dva smrky na pozemku soukromého majitele, bývalého zastupitele a člena rady města. Jeden z nich zasahoval kořeny do sítí, jeho odstranění bylo nezbytné. Zato ten druhý, krásný, vzrostlý, naprosto zdravý vyrůstal na rohu chátrající garáže. Majitel trval na tom, že ho pokácí.
Jako důvod uváděl (kromě mnoha jiného), že se jedná o nové vlastníky nemovitostí (dřevinu na pozemku vysázel původní majitel).
Snažila jsem se mu vysvětlit, že strom je krásný, ať ho ponechá. Zvlhčuje vzduch a zachycuje prach, v létě snižuje teplotu, vyrábí léčivé silice, které budou prospěšné jeho dětem, cloní výhled od sousedů, takže pro jeho rodinu bude jedině výhodné, když jej nevykácí. V léte bude poskytovat stín a lze sedět v jeho stínu. Navíc to není jen jeho věc, když strom odstraní, smrk vytváří dominantu celé čtvrti, ovlivňje mikroklima, i jeho majetek je součástí veřejného prostoru a měl by myslet i na prospěch svých spoluobčanů.
Doufala jsem, že jako bývalý zastupitel bude mít smysl pro veřejné blaho.
Jenže jsem se mýlila. Nechtěl slyšet na žádné argumenty, trval na odstranění, neboť by prý nemohl rekonstruovat garáž.
Jenže: mezi plotem a vraty do garáže má jeden a půl metru volný prostor; kdyby posunul garáž až na úroveň plotu, zůstal by dostatečný prostor mezi novou zadní stěnou garáže a stromem, dokonce by získal další využitelný kus pozemku a vyjížděl by z garáže ven rovnou ze vrat. Vysvětlila jsem majiteli možné řešení, ale on kategoricky řekl: NE. Když jsem se ptala úřednice, jaký má názor na pokácení stromu, řekla:“ Je to soukromý majetek“ a rozhodla, že orgán ochrany přírody (ano, takto se označuje odbor ŽP) kácení povolí.
Rozhodnutí orgánu ochrany přírody před nás staví několik otázek:
Je opravdu soukromé vlastnictví svaté a z tohoto důvodu orgán ochrany přírody kácení soukromníkům vždy povolí? To by pak znamenalo, že každý soukromý majitel pozemku nemusí respektovat zákon, ale pokácí si co chce a brzy naše město přijde o spoustu zeleně, která slouží všem.
Pak je zde další otázka: kdo si dřevinu sám nezasadí, bude mu orgánem ochrany přírody povoleno ji pokácet? Jen ten, kdo strom zasadil, ho musí chránit.
Absurdní, že? | 
