Už za Rakouska existovalo domovské právo: upravovalo příslušnost k obci, poskytovalo právo na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření z její strany. Člověk vyfasoval domovský list, který sloužil do roku 1857 jako cestovní doklad, později jím prokazoval pouze příslušnost k obci. Pokud chudý člověk neměl střechu nad hlavou, pak se o něj musela jeho obec postarat. Vlastnila obecní byty, v nichž bydlely osoby odkázané na pomoc obce. Většinou to byl domek, původně obydlí obecního pasáka, tedy pastouška. Když se dobytek přesunul do chlévů a obecní pasák přestal existovat, stal se z domku obecní chodobinec pro chudé občany. NIKDY prý se nestalo, aby se obec o své chudé bez domova nepostarala.
Ač jsem nikdy netušila, že taková doba nastane, už zase máme chudé bez střechy nad hlavou – bezdomovce. Kdokoliv z nás se jím může stát. Stačí přijít o práci, onemocnět, dostat se i omylem do spárů exekutora...v tomto zvěrském státě existuje mnoho způsobů, jak přijít o střechu nad hlavou. Stát se bezdomovcem.
Jenže na rozdíl od Rakouska či první republiky stát ani obec nemá ŽÁDNOU povinnost se o ně postarat i kdyby se jedná o lidi nemocné, postižení ženy, už prý i děti.
Také v Neratovicíh je potkáme. Záleží jen na vedení města, zda se jim zželí lidí hledajících kousek tepla v krutých mrazech. A my víme velmi dobře, že zatím se jim nezželelo. Neratovice nikdy neměly žádnou útulnu nebo místnost pro bezdomovce.
Karlupy nabízejí bezdomovcům noclehárnu, Mělník má nově zrekonstruovaný azylový dům, kde zájemce zaplatí padesát korun za nocleh a to je hodně. Ale lepší něco než nic jako v Neratovicích.
Zatím se spalo pod můstem u Penny, radnice poskytla každému dvě deky a polévku U Lojzy.
Letošní zima by mohla být extrémně mrazivá. Očekává se, že by k nám opět mohl proniknout velmi studený polární vzduch, což by byla moc špatná zpráva pro bezdomovce ale i chudé všech skupin obyvatelstva. Nevypadá to ale, že by se vedení města tímto problémem zabývalo, zdá se, že je jim to jedno. Funkcionáři mají své dobře vytápěné domy a strasti obyčejných lidí je nezajímají. Mají pocit, že jim se nic takového nemůže stát. Jenže nikdy neříkej nikdy. | 
