Jen co se oteplilo, postávají pod naším domem skupinky mládenců, občas i dívek a pilně potahují ze svých jointů. Typický nezapomenutelný nasládlý pach stoupá vzhůru a postupně vyplňuje obytné prostory. Na rozdíl od kouře cigaretového je neodbytnější; ať větráme jak větráme, nemůžeme se zaboha pachu zbavit, další závany průvanu ho navíc přinášejí v čím dál větším množství jak se joint pohybuje od úst k ústům. Nechtě vdechuji také a hrozím se okamžiku, kdy nebude žádný zdroj kouře a pocítím první příznaky absťáku, neboť závislost na sebe nedá dlouho čekat.
Zatím se snažím marně bojovat s uživateli trávy: vybíhám a volím variantu milou a prosebnou: „Prosím, mládenci, mohli byste jít kouřit tu svou marijánku o kus, raději o hodný kus dál...“. A očekávám reakci. Jen jednou vyzval mladík své soukmenovce: Jdem, nemá to cenu“, občas se vyskytne udivený mládenec, který si mě nevěřícně prohlíží: „Ježíš, a jak poznáte, že je to marjánka?“ Pravděpodobnější je věta: „My tady žádnou marjánku nekouříme, to se vám jen zdá.“ A poslední nejpravděpodobnější je výhružná, pronesená s koncovou kadencí: „My si můžem kouřit kde CHCEM, co je vám do toho, není to tady VAŠE....“, a proslov obvykle končí slovy, jež lze pouze vytečkovat. Stejně reagují mladí na rezolutní a razantní pokyn, aby co možná nejrychleji opustili prostor u domu a přesunuli se a) jinam, b) pod okny k mamince c) k městské policii. Nehodící se škrtněte, odpovědi stejně nelze zveřejnit.
A tak si zvykám na myšlenku, že se ze mě stane během léta feťák, pokud vytrvá teplé a příznivé počasí. | 
