 Hroudy zoraného pole splývaly s večerní tmou, rozeznat siluetu bažantího
kohouta bylo skoro nemožné, jen jeho zoufalý křik se rozléhal bezútěšně krajinou.
Nikde se neozval ani hlásek. Marně volal, běhal, hledal ostatní. Nechápal,
že jeho společníci už nikdy nestanou po jeho boku. Ten den se od rána v polích
za sídlištěm ozývaly štěkavé rány brokovnic. Páni myslivci vyšli na hon. V ranní
mlze se klátivě posunovali mezi remízky a stříleli po všem, co se pohnulo.
Zajíc v posledních bolestivých křečích metal smrtelné kozelce. Bažant
vzlétl, ale nedolétl. Padl do rákosí vedle potoka. A myslivci na sebe pokřikovali,
aby jim jediný živý tvor neutekl. Vymlátili, co se dalo. Přece by se nevzdali
své oblíbené zábavy. To, že o kus dál při povodni zahynuly tisíce kusů drobné
i vysoké zvěře, je zřejmě nezajímá. Kdyby byli frajeři, řekli by si: "Tak
letos a napřesrok nic střílet nebudeme. Zajíců je stejně málo, bažantů jakbysmet,
necháme je na pokoji". Jenže to by museli mít v hlavě mozek a v srdci
kus citu. A také úctu k životu. Jenže to se dnes nenosí.
| 
