Šup s knihami do popelnice

Vše, co teď napíšu, je pravda pravdoucí. Přicházím k ohradě s kontejnery na rohu ulice Bratří Čapků a ulice Bezejmenné, což je ve skutečnosti zadní část domu na Kojetické ulici. (Mimochodem, kvůli rozšíření kontejnerového stání byl barbarsky ořezán vzrostlý keř tisu). Proti mě kráčí mladá žena svírající v náruči štos knih. Jde je prý hodit do popelnice na papír. "Ježíši Kriste, to snad ne", děsím se. Prohlížím si nápisy na obalu, zachytím jen jeden - Vítězslav Nezval: Mamon Lescaut. Nezval byl geniální básník. "Proč je nedáte do knihobudky? " ptám se. Pak si uvědomuji, že jediná knihobudka je ve Společenském domě, před knihovnou, v prvním patře. Mnoho lidí to neví a ani je to nezajímá. Problém je, že do prvního patra se musí po schodech, staří lidé se tam těžko vyškrábou, knihy jsou v otevřené skříňce a do spodního regálu je nutné si kleknout na kolena a to je opět úkon pro starší a postižené lidi skoro neproveditelný. Chápu, že paní o žádné knihobudce neví. Ale přímo za ní se nachází speciální kontejner na knihy, jeden je i u Tesca. Přesto paní odchází hodit knihy do kontejneru na papír. Mám dojem, že nastupuje pokolení, které nejen že nezajímají knihy, ale už ani nečte nebo neumí vůbec číst, ani si knih neváží. Je to ubohá generace.

Anna Spěváčková