Možná se zeptáte, co jsem tam lezla, ale doprovázela jsem invalidní paní s poruchou zraku, sama by to nezvládla.
Dopravily jsme se do čtvrtého patra, kde sídlí doprava, a už v předsíni u výtahu čekali lidé, fronta pokračovala za dveřmi a v čekárně. Lidé měli minimální rozestupy, lidově řečeno, mačkali se na sebe, lidí bylo moc a prostor minimální. Občas někdo neměl dobře nasazenou roušku, no prostě skvělá příležitost, jak něco chytit. Naštěstí jsme nemusely stát ve frontě a šly jsme rovnou ke vzdálené přepážce vyřídit průkaz pro řidiče vezoucího invalidu, aby mohl zaparkovat s autem na vyhrazeném parkovacím místě.
Než se vše vyřídilo, sjela jsem do třetího patra za panem vedoucím Gottfriedem, který bohužel nebyl přítomen, ač byly úřední dny. Situace tam byla stejná. U výtahu konec fronty, která pokračovala za dveřmi až k zábraně.
Nechápu, jak je možné, že úředníci ordinují jen deset hodin týdně. Od pondělí do pátku dopoledne od 8 do 11, odpoledne od 14 do 16. Zaráží mě tříhodinová přestávka na oběd.
Omezená pracovní doba na městském úřadě způsobuje návaly na frekventovaných pracovištích, nedovoluje lidem, kteří mají delší pracovní dobu nebo dojíždějí z práce, vyřídit si potřebné záležitosti.
Je to situace výhodná pro zaměstnance úřadu, ale nevýhodná pro prostý lid. Ovšem podle starého úsloví: Na Chudý lid musí být přísnost. |