Město už není šedivé, ale přeplácané barvami, centrum stále chybí, město se pomalu a jistě jako kaše rozlévá do okolní krajiny, zeleň je stále špatná, občanská vybavenost se soustředila v jedné části města, okrajovým vesnicím správa města nevěnuje pozornost. Neexistuje koncepce rozvoje Neratovic, která by určovala vizi a cestu, kam chce město směřovat.
Jen málo obyvatel má odvahu otevřeně vystoupit a hovořit o skutečné situaci ve městě. Po dvaceti letech zdánlivé demokracie by si už měli občané uvyknout na možnost zasahovat do rozhodování jako rovnocenní partneři, ale mnozí se oprávněně bojí, nemají odvahu, jsou lhostejní nebo nevzdělaní. Hodně jich má za to, že je na zvolených zastupitelích, aby rozhodovali. Vítězí bezradnost a skepse, že hlas občana má sílu něco změnit.
Správa města jako by je v tom ubezpečovala. Nenaslouchá občanům, neusiluje o to zjistit, s čím jsou obyvatelé spokojeni a co jim chybí, nechce je zapojit do rozhodování; je přesvědčená, že je to jen její privilegium. Tento stav trvá už dvacet let a lidé postupně ztratili zájem se o něco snažit. Už nevěří, že volby něco změní a nízká volební účast je toho dokladem.
A za tohoto stavu přišla komise správy majetku podporovaná radou města s myšlenkou vypracovat v úzkém kruhu koaličních spřízněnců strategický plán rozvoje města místo formálně vypracovaného Programu sociálního a ekonomického rozvoje z roku 2004, který město zaplatilo a uložilo do šuplíku k ostatním projektům a plánům.
Jenže pokud nezapojí radnice neratovickou veřejnost do přípravy plánu, udělá zásadní chybu. Čím méně bude roztrpčených a nespokojených občanů v okamžiku, kdy ho zastupitelstvo schválí, tím budou mít „ti nahoře“ větší šanci plány nejen prosadit, ale v budoucích letech i realizovat. Jen jestli plán také neskončí šuplíku, jak je zde dlouholetým zvykem.
Pamatujte: všichni jsme zodpovědní za naše prostředí, kde žijeme, kde nepobývá jen člověk a jeho děti, ale mají žít i děti jeho dětí. Jde o prostor plný lidských aktivit a produktů, kde s námi žijí i živočichové a rostliny, který má svého ducha, městský či venkovský ráz, své horizonty, svou paměť. | 