U nás v Neratovicích aneb seriál na pokračování

Směrem doleva se pokocháme pohledem na orientační mapu města, kterou nechala správa majetku umístit až ke stěně rampy za rozrostlý keř a kus trávníku. Chybičku mělo napravit pár dlaždic, ale ledabylost, s jakou byly položeny, nás utvrzuje, že jsme opravdu v Neratovicích. Ještě se ohlédneme za parkoviště na památný strom – Roithovu lípu, která sem byla slavnostně vysazena v roce 1990 k 1. výročí velké sametové revoluce. Od té doby chřadne jako mnoho neratovických stromů.

A už vplouváme do pověstné ulice 28. října. Míjíme vietnamské potraviny s ubohou skříňkou na kdo ví co a s ještě ubožejší výlohou plnou prachu a nepořádku. To jsme rádi, že tady máme Vietnamce, kultura prodeje a aranžérského umění se výrazně zvýšila.

Je vedro a tak se s ostatními chodci těsně míjíme na levé straně ulice, kde neošetřované lípy vrhají trochu stínu. Pravá strana, holá a rozpálená, přeplácaná lampami, zeje prázdnotou. Kolem nás po zámkové dlažbě s hlukem projíždějí auta, marně hledáme lavičku k odpočinku. Konečně, v dáli se vynořila na druhé straně, ale co to? Který hlupák ji nařídil umístit půl metru od chodníku do trávy? Že by zase správa majetku? Pozor, ještě bychom neměli zapomenout si prohlédnout svéráznou orientální architekturu Majky, moc hezky zapadá do naší tradiční venkovské zástavby. Jenže nemohu pochopit, jak je možné, že budova zabírá celý pozemek? Vždyť podle limitů a regulativů územního plánu musí být nejméně 20 % pozemku vyhrazeno pro zeleň! Jakpak toho asi Majka dosáhla, že mohla zastavět 100 % plochy? ?, to jsou neratovické záhady.

Ale honem pospíchejme, horko je nesnesitelné a tak přecházíme na druhou stranu, je tam více stínu. 

Že bychom navštívili klimatizovaný obchod Planeo ELEKTRO Šilar? Do dáli křičí barevný nápis, že je zde vše na co si vzpomenete (bez čárky mezi větami, pravopis není v módě). Ale obchod je zavřený a to už hodně dlouho. Vedlejší vietnamský obchod s šunty také nenavštívíme. Nápis OBCHODNÍ NÁKUPNÍ je záhada pro luštitele křížovek, nevábné ledabyle zavěšené závěsy  zastírají výhled do vnitřku obchodu a oprýskaná písmena na špinavém skle BYTOVÝ TEXTIL dovršují výsledný dojem. Otřes.

Procházíme kolem dřevěného sloupu s cedulí s nápisem HRAČKY, místo nich je už dávno Author. Napravo zkontrolujeme mladé hlohy, jestli k nim byly vráceny podpěry, samozřejmě že ne, nedej bože, aby přišla nějaká vichřice, tenké kmínky koruny neudrží. Už jen letmo koukneme na zrezivělou plakátovací plochu; nájemce jen bere peníze za výlep, ale natřít plechy po něm město nemůže chtít. Smlouvy jsou výhodné pro nájemce, ne pro pronajímatele – město.

Oprýskaná spodní část Kovomatu nás už ani nevzruší.

O novém parkování naproti, kde nějaká chytrá projektantská hlava navrhla úzký pás zatravňovacích dlaždic a nějaká chytrá úřednická hlava na radnici projekt schválila, jsem už psala. Auta už rozryla předními koly dobrý metr trávníku, zůstaly jámy připravené na svou podzimní dávku bláta.

Ještě pár desítek metrů a jsme na křižovatce u trojky školy, kde procházku zakončíme. V tom hicu toho bylo až moc. Ale copak? Končí chodník ze zámkové dlažby a klopýtáme přes hrbolatou odbočku vedoucí ke trafostanici. To nemohli ty chodníky propojit? Ne, nemohli, v Neratovicích je švajneraj, (pro později narozené: svinstvo, nepořádek) jak říkala moje maminka, a nikdo za něj není odpovědný. Ještě jedna cedule tentokrát doporučující neexistující SKALA shop oblečení pro sport, né, už né, ale zrak mě nemýlí, přes silnici zachytí moje oči okudlané zlatice neboli zlatý déšť, který se stříhá po odkvětu a ne teď. A konec, vůbec nevím, jestli příště někam vyrazíme. Dám předem vědět.