U nás v Neratovicích aneb seriál na pokračování

Jak tedy působí Neratovice na návštěvníka?

Na prvním místě je nutné se podívat na město nezaujatýma očima nově příchozího. Dlouhodobý obyvatel či dokonce rodák, o funkcionářích ani nemluvě, má pohled zkreslený zvykem, funkcí nebo obojím; už nevnímá, co ho obklopuje. Mnoho nepěkných věcí by stačilo opravit či změnit a nemusely by se vynakládat velké částky jako na plánovanou revitalizaci.

A když jsme u ní, začněme přímo tam, kde leží místo nazývané náměstí. Ono se tak opravdu jmenuje, ale většina návštěvníků se rozhlíží, zda to s tím náměstím myslíme vážně. Vidí dlouhou řadu paneláků, před nimi něco jako park, kterým prochází trať. Marně hledá nějakou centrální uzavřenou plochu s radnicí obklopenou domy, s množstvím obchodů, zahrádkami před kavárničkami, promenádou pro obyvatele. Na našem náměstí se lidé nepotkávají, není důvod zde pobývat. A žádná revitalizace spočívající ve vykácení stromů, likvidaci kašny a dalších úpravách z něj centrum neudělá.  Nepomůže ani odstranění železnice, naopak. Trať je raritou města a návštěvníci si díky ní Neratovice pamatují. Kromě Spolany ovšem.

Ale vraťme se zpátky ke vzhledu náměstí. Domy mají nové fasády, které spolu kupodivu docela ladí, ale rampa je pěkně nevábná, potřebovala by vylepšit. Určitě by jí slušel nový kabát; betonový výstupek by se proměnil v místa k sezení, kdyby na něj město umístilo dřevěné pohodlné sedáky. Ještě přebudovat rampu s nevhodným sklonem, vydláždit cestiček, vyměnit lavičky a zvýšit jejich počet, umístit vhodné osvětlení, vysázet spoustu kytek, vylepšit kašnu nějakým pěkným nátěrem a výsledek by byl hned vidět. Určitě by byl levnější než nějaká podivná revitalizace.

Horší je vzhled tzv. palisád naproti kulturáku, které opravdu za moc nestojí. Betonové sloupky se lámou (46 je jich zlomených nebo chybějících), smrky schnou a naklánějí se v trvalém průvanu; pan projektant Zoula moc nepřemýšlel. Asi by bylo nejlepší palisády odstranit, vybudovat obrubníky a dosadit podél chodníku řadu vzrostlých listnatých stromů. A také odstranit vyšlapanou cestu od tratě k zastávce.

Kdo začne s prohlídkou města u Sport Clubu Olympie, neuvidí nic pěkného. Prorezlý čtyřicet let starý (a možná i déle) autobusový přístřešek, spíš bouda z vlnitého plechu, historický dávno nefunkční zastávkový označník a vedle prázdná propagační skříňka. Opravdu krásné zátiší.

Ale ani přes ulici to není lepší. Posprejovaná zašlá budova Olympie, za křižovatkou rozhrkocený chodník u pošty s rašícími zbytky topolů, které tu mohly ještě stát, kdyby jim město věnovalo náležitou péči. Naší pozornosti by neměl ujít ani nový přístřešek, vybraný odbornicemi ze správy majetku: plechové sedátko s třemi místy pro trpaslíky a prázdný prostor pro jízdní řády. A hlavně jen aby nepřišel vítr a déšť od východu, na tu stranu nemá stavba stěnu. Přístřešek je pro kočku (svou velikostí určitě) a tak cestujícím nezbývá, než čekat na autobus sedíc na betonovém obrubníku u pošty v dešti nebo ve výhni žhoucího slunce. (Odbočka: nechápu, proč, když už město ty chudáky topoly vykácelo, na prvním místě nezrekonstruovalo chodník a nevysázelo několik nových stromů, aby se zde dalo chodit a byl zde stín. Místo toho se přestavěl kus chodníku u Vojtěcha, kus na kpt. Jaroše a jinde). Myslím, že to pro dnešek stačí. Příště se vydáme z náměstí na sídliště.