Mrtvé město Mělník

Je pátek, čtyři hodiny lednového odpoledne. Ještě předloni v tuto dobu bylo mělnické náměstí plné lidí. Po chodnících proudily davy tam a zpátky, do obchodů a z obchodů. Útržky hovoru se mísily s hukotem projíždějících aut. Na rozích ulic se vytvářely hloučky, mládež vesele povykovala, lidé se spolu zastavovali, zdravili se a rozprávěli.

Dnes pusto a prázdno. Ojedinělé postavy se mihly mezi domy. Obchody svítily do počínajícího soumraku zamračeného dne. Za osvětlenými výkladními skříněmi jako nehybné figuríny stály v prázdných obchodech prodavačky a vyhlížely kupující. Skoro všechny obchody byly prázdné. Nikoho nepřilákaly velké cedule s nápisy o slevách. Jen v knihkupectví si pár lidí prohlíželo vystavené knihy. V zelenině za věží postávaly nerozhodně dvě ženy a rozhodovaly se nad paletami s ovocem. Vešla jsem do textilu. Dvě postávající prodavačky se na mne vrhly. Snesly mi všechny kabáty, které měly vystavené. Další přinesly ze skladu. Podávaly mi kabáty a přidržovaly, abych se do nich mohla obléknout. Zkušenými pohledy hodnotily. Vedoucí šel telefonovat do Kralup, zda by nemohli přivést velikost, kterou jsem potřebovala. Bohužel, nebyla. Odcházela jsem a za sebou cítila zoufalé pohledy prodavaček v pomalu hynoucím obchodě. Všechny obchody pomalu umíraly.

Dole pod kopcem do tmy zářil moloch Kauflandu. Stovky aut přijížděly a odjížděly. Dav se hrnul do nitra a vrhal se neurvale na kopce zlevněného ovoce. Nespokojeně mručel, když doplňovačka zboží rychle nenakladla další banány do regálu. Všude povykovaly stovky lidí. Neskutečné ceny je přiváděly k běsnění. Neurvale na sebe pokřikovaly, vrážely jeden do druhého, nadávaly si. Všichni se snažili urvat co nejvíce zboží. Na povídání není čas. Rychle k pokladně zaplatit a pryč. Pokladny pípají každá jinak. Co nejhlasitěji. Každá v jiném tónu. Do toho nepatřičně zní z amplionu hudba, každou chvíli přerušovaná nabídkou výhodného nákupu. Zvuky se mísí, buší jeden do druhého. Nad pokladnou visí nehybná zoufale unavená tvář pokladní. Mechanicky bere věci do ruky a posouvá je dál. Na nikoho se nedívá, s nikým nehovoří. Občas beznadějným pohledem přelétne hory nákupu vršící se na běžícím pásu. Nakupující si jí nevšímají. Není člověk, je jen součást zařízení na dodání zboží. Další desítky nakupujících se hrnou do obchodu.