Vysoké stáří nazývané senescence u stromu neznamená ústup vitality (=životní energie), v senescentním stadiu může strom prožít většinu svého života, klidně stovky či tisíce. Je tedy hloupost kácet stoletý strom s vysvětlením, že je příliš starý. V podstatě teprve když dosáhne senescentního věku, stává se plnohodnotným stromem vykonávat všechny ekologické funkce, tehdy se stává strom zajímavý pro mnohé další organizmy.
Co můžeme pro takové stromy udělat? Nechat je být, nekácet, neořezávat ani neprořezávat, jak se u nás ve městě mnohdy děje, každá rána může být zdrojem infekce, stromu tím jedině ublížíme. Mnohdy je nejlepší nedělat NIC, do života stromu nijak nezasahovat! Nemá ani význam nějak vylepšovat stanoviště stromu, strom je schopný zvyknout si i na velmi špatné poměry, jejich výrazné zlepšení (přihnojení, vykácení okolních dřevin, vyřezání podrostu a podobné zásahy člověka v dobré vůli) může být pro strom stejný šok jako zhoršení prostředí.
Příklad: V parčíku U Vojtěcha vyrostly samovolně vedle sebe dva stromy – topol bílý neboli linda a akát. Byly na sebe zvyklé, nepřekážely si. Jenže ouha, nastal problém. Topol vzhledem ke své výjimečné velikosti byl vyhlášen památným stromem. Tzv. odborník arborista Žďárský usoudil, že akát musí být vykácen, aby „nepřekážel“ topolu. I když se Spolek občanů Neratovic proti kácení odvolal, akát byl pokácen, aby se topol mohl rozrůstat. Nerozrůstá. Do míst, kde akát rostl, jeho větve nesměřují. Byl na něj zvyklý a jeho nepřítomnost mu vadí. Ony totiž stromy vnímají a cítí.
Nejčastějšími zásahy ve prospěch senescentních stromů jsou různé zásahy stabilizační (úprava rovnováhy) různé řezy či podpůrné konstrukce. Ty je nutné řádně promyslet, zda stromu spíš neuškodíme. Někdy se stromy větvemi opírají o zem. Jedná se o přirozený proces. Není nutné takové větve podpírat nebo je likvidovat, často zakoření, čímž se strom de facto zmladí.
Važme si velmi starých stromů a chraňme je před zásahy hloupých lidí, vydávajících se za odborníky. | 