Ať žije svobodná výchova

Vypráví se, že v pražském metru seděl mladík před matkou s dítětem, které mu vytrvale a škodolibě kopalo do tašky. Mladík se otočil a požádal matku, aby dítě napomenula, protože mu rozbije obsah tašky. Matka to odmítla s vysvětlením, že dítě nebude napomínat, protože ho vychovává svobodně. Mládenec se beze slov zvedl, vyndal s pusy žvýkačku a se slovy: "Také jsem byl svobodně vychováván", ji přilepil dítěti na brýle a vystoupil z metra.

Na tuto příhodu jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy jsem jela dopoledne do Prahy. V Nerabusu se sešly dvě svobodně vychovávající matky. Jedna s dítětem tak dvouletým, druhá s dvěma dětmi, starším děvčetem a malým chlapcem. Ta první měla co dělat už na zastávce. Dvakrát dítě vběhlo do silnice. Chudák řidič, který by projížděl, neměl šanci auto ubrzdit. Dítě si dělalo co chtělo. Matku absolutně neposlouchalo.Pokud ho napomenula, sjelo ji zlým pohledem. A ta toho raději nechala. Když přijel autobus, matka si sedla a dítě si v poloprázdném autobuse stouplo k prostředním dveřím a odmítalo místo opustit. Stačilo by trochu prudčeji přibrzdit. Ale matka nechala stát dítě svobodně na plošince. Druhá z matek, zřejmě stejně smýšlející, se radostně smála, když její potomek stál za jízdy na sedadle – v botách – zády ve směru jízdy a byla na něj očividně hrdá. Celou cestu jsem litovala, že nemám v puse žvýkačku.